O budovatelích židovského státu

27. duben 2008

V tradičním židovském kalendáři na sebe téměř navazují dvě významná data: den vzpomínky na židovské oběti nacistické genocidy, který připadá na 27. den měsíce nisan, a vyhlášení Státu Izrael 5. dne následujícího měsíce ijar. Podle občanského kalendáře se letos tyto události připomínají 1. a 8. května a jejich souvislost není jen symbolická. Mnozí z těch, kdo přežili nacistickou perzekuci, patřili k budovatelům židovského státu.

Když v okupované Evropě začaly v letech 1944 a 1945 postupně zvonit zvony svobody, znamenalo to konec utrpení pro 10 milionů občanů mnoha států: bývalých vězňů nacistických pracovních a koncentračních táborů, válečných zajatců. Ve stejné době začali vycházet na svobodu i Židé, zlomek těch, kteří žili před válkou: nejednou několik málo z celého města, jeden či dva z rodiny. Tito lidé se často nechtěli vracet domů - jejich domovy zmizely spolu s těmi, kdo v nich žili. Pokud se přesto odhodlali začít nový život, naráželi často na nepřátelství. Zvlášť patrné to bylo v Polsku. V několika poválečných měsících zde bylo zavražděno na 1000 Židů navrátivších se z vyhlazovacích táborů a v Kielcích došlo v červenci 1946 k otevřenému pogromu. Tyto skutečnosti, ale i dávná touha po životě ve vlastní zemi, životě důstojném a nezávislém, vedly mnohé Židy k odchodu do Erec Jisrael - Země Izraele. Do konce roku 1946 odešlo jen z Polska do britské mandátní Palestiny na 140 000 Židů. Těmto lidem se v nové vlasti říkalo hebrejsky "šeerit haplejta" - "zbytek těch, co unikl".

Byli mezi nimi přesvědčení sionisté i Židé váhající, kteří se jeli na vlastní oči přesvědčit, nakolik pravdivá byla slova židovských emisarů vyslaných z Palestiny do poválečné Evropy. I ti, kteří do neznámé země přijížděli s úzkostí, však dobře věděli, jaké je poučení z židovské válečné zkušenosti: Již nikdy nebýt nechtěnou menšinou, již nikdy nezáviset na nejisté přízni jiných. Nehledě na obrovské potíže a umělé překážky kladené i po válce židovské imigraci do Palestiny, proud židovských přistěhovalců sílil. V letech 1946-1949 se v historické vlasti usadil i čtvrtmilion bývalých židovských vězňů.

Zatímco osvobození vězňové jiných národností se mohli těšit z ničím nezkalené svobody, židovští přeživší přišli do země na pokraji války. V roce 1948, když nově vyhlášený židovský stát napadly země Arabské ligy, stala se tato válka skutečností. Židé, kteří přežili hrůzy nacistických koncentráků, museli znovu bojovat o holý život. Jejich podíl na úspěšné obraně v první izraelsko-arabské válce vynikne, jestliže si uvědomíme, že v té době představovali plnou polovinu izraelské populace. Hrdinství těchto lidí také umožnilo mohutnou imigrační vlnu z arabských zemí v 50. letech. Židovský stát se stabilizoval a v budoucích letech se rozvinul v moderní, ekonomicky silnou demokracii.

Židé, kteří přežili nacistickou perzekuci, se stali významnou částí izraelské společnosti. Mnozí z nich založili nové rodiny, začali budovat novou profesionální kariéru. Dnes, kdy Izrael slaví 60 let své existence, ještě někteří bývalí židovští vězni působí v různých oblastech izraelského života. Představují živé svědomí země, která nikdy nezapomene na tragédii šoa, předcházející jejímu vzniku.

autor: Leo Pavlát
Spustit audio