O králi Davidovi

Osoba krále Davida propojuje dva významné aspekty: jeho skutky a vítězství byly četné, avšak jeho porážky rovněž. Bojoval proti vnějším nepřátelům a zvítězil nad nimi, ale bojoval i proti sobě samému a nakonec ztělesnil obraz člověka, který se kál. Když se dopustil hříchu, nesnažil se vymluvit či ospravedlnit, nevykrucoval se. Vyburcoval své svědomí a prostě řekl: "Zhřešil jsem proti Bohu." Kvůli tomuto postoji židovské historické vědomí pamatuje na Davida jako na příkladného kajícníka, možného autora knihy Žalmů. Je to však ten samý král, který, než zemřel, přikázal svému dědicovi, aby odstranil dvě osoby, jež by podle Davida mohly představovat nebezpečí. Jeden z těchto dvou mužů ho v určitém okamžiku života urazil, a David ho nepotrestal. Druhý jménem Joáb byl jeho věrný vojevůdce, který vedl všechny Davidovy bitvy. Ke konci Davidova života se však místo za Davidova nástupce Šalomouna postavil na stranu jiného Davidova syna, Adoniáše. Proto David, aby posílil Šalomounovo království, nařídil Jóaba popravit.

Jaký tedy byl skutečný David? Byl, jak praví Bible, tím, kdo člověku vládne spravedlivě, kdo panuje v Boží bázni? Anebo to byl tyran, který si vyřizuje účty, aby posílil království? Ve skutečnosti v něm byla přítomna obě hlediska stejně jako protiklad mezi velkým kajícníkem a člověkem, který jedná s ohledem na zájmy státu. Před tím však již varovali naši moudří: "Běda rabinátu, neboť pohřbívá ty, kdo v něm působí," pravili. Slovo rabinát bychom neměli chápat ve smyslu rabínské instituce, jak tomu rozumíme dnes, ale podle jeho hebrejského etymologického smyslu jako "moc". Moc pohřbívá ty, kdo ji mají, tedy korumpuje člověka. Známe výrok pronesený jedním z nejznamenitějších moderních historiků lordem Actonem: "Moc má tendenci korumpovat, avšak absolutní moc korumpuje absolutně." Naši moudří říkali to samé: "Nikdo se nestává vůdčím představitelem (hebrejsky roš), aniž by se nahoře nestal ničemníkem (hebrejsky raša)." Tak také David, pomazaný Boha Jákobova, spravedlivý a bohabojný vládce, se jen proto, že je král, nutně stává tyranem a ničemníkem.

Tyto věci je třeba připomínat těm, kdo vidí v Izraelském království uskutečnění nejvyšších cílů víry a etiky. Izraelské království je vskutku významnou a drahocennou hodnotou, neboť znamená, že židovský národ již není podřízen jiným. Vyzdvihnout však státní moc jako nejvyšší hodnotu představuje závažný omyl. Právě to dokládá srovnání s praotcem Jákobem, který nezaujímal žádné postavení spjaté s pravomocemi a mocí, avšak na konci života se mu dostalo vize konce časů. Naproti tomu král David, jemuž se privilegií moci a síly dostalo, se na konci svého života ukazuje v jiném světle: Účast na této moci mu zabránila, aby své velké cíle uskutečnil. Je v tom velké poučení pro všechny generace včetně té naší.