O původu slova Žid

3. únor 2008

Hebrej, Hebrejec, Izraelita, Žid. Všechna tato slova dobře známe, ale odkud se vzala, už třeba každému jasné není.

Všechna uvedená označení mají svůj původ v knize knih, Bibli, vzácném dědictví, jímž Židé obohatili celé lidstvo. Již na počátku První knihy Mojžíšovy se po vyprávění o potopě dočítáme, že Noe zplodil tři syny. Jednomu z nich, Šemovi, se narodil i Ever, jehož jméno Bible kralická převádí do češtiny jako Heber. Zde je tedy základ označení Hebrej, Hebrejové a rovněž jazyka, který užívali a jenž je dodnes živý: hebrejštiny. Původní výraz ever má však i svůj vlastní obsah, který vypovídá o povaze svých nositelů. Stejný základ jako ever mají v hebrejštině i další slova - např. druhá strana, přejít, pominout, změnit, uspíšit, přestoupit. Bez ohledu na konkrétní význam naznačují rozhodný odvrat od něčeho, naopak příklon k čemusi novému. Takto rozhodně se podle Bible zachoval především praotec Židů, patriarcha Abram, později nazvaný Abrahám. Uposlechl Božího hlasu, opustil rodný dům i otce v zemi chaldejské a vydal se Hospodinovou cestou. Mezi ostatními národy nikdy nezapomínal na své poslání, a proto ho Bible záhy nazývá Abramem Hebrejským, což talmudský učenec, rabi José, vykládá jako ten, kdo je odjinud, z onoho světa.

Abrahámův vnuk se jmenoval Jákob a o něm Písmo říká, že za noční temnoty podstoupil zápas s neznámým mužem. Podle židovské tradice jím byl Boží posel. Jákob v boji nepodlehl, a Bůh mu dal nové jméno, Jisrael, převáděné do češtiny jako Izrael. Toto slovo se dá v hebrejštině vyložit jako Zápasí Bůh a Jákob si toto přízvisko vskutku zasloužil. Jak praví Bible: "Jako kníže zápasil s Bohem a lidmi a obstál."

Jákob neboli Izrael měl dvanáct synů, kteří dali vzniknout dvanácti izraelským kmenům. S jedním z nich, s kmenem Jehuda, překládaném do češtiny prostřednictvím latiny jako Juda, souvisí slovo Žid. Při výkladu se však ani tentokrát neobejdeme bez trochy historie. Kmen Juda obýval spolu s kmenem Benjamin jižní část Země zaslíbené. Než roku 960 před občanským letopočtem zemřel král Šalomoun, existovalo pouze jednotné Izraelské království, ale po smrti moudrého Šalomouna se říše rozdělila na dvě části - Judsko a Severní Izrael. Ten byl v 8. století před občanským letopočtem zničen Asyřany a má se za to, že deset izraelských kmenů poté zaniklo. Ani Judsku se války nevyhnuly a sídelní Jeruzalém byl několikrát dobyt. Nejprve Babylóňany, poté Egypťany, Syřany a nakonec roku 70 Římany. Toto datum znamená počátek izraelského vyhnanství - exodu.

V Římě, kam se část porobených Abrahámových potomků dostala jako otroci, byli zváni Judejci, tedy obyvatelé římské provincie Judea. Z latinského iudaues přešlo slovo do staroitalštiny jako giudio a odtud do řady dalších evropských jazyků: angličtiny jako Jew, francouzštiny jako juif i češtiny a polštiny jako Žid. Stejný historický původ má ovšem i německé Jude, zatímco ruské jevrej vychází z nám již známého biblického označení Ever.

V češtině se slovu Žid dostalo už jen různých přípon, které slovu dodaly hanlivé či posměšné zabarvení. Ale i bez toho bylo samo slovo Žid vnímáno dlouhá staletí jako cosi potupného. Odpovídalo to diskriminaci a ústrkům, které Židy v jejich rozptýlení, diaspoře, provázely. V druhé polovině 19. století, kdy u nás zesílila židovská asimilace, bylo proto slovo Žid pociťováno jako nepatřičné a často ho nahrazovalo archaizující Izraelita. Označení Žid jako termín pro národnost i náboženské vyznání však přesto zůstalo živé a tak je tomu dodnes. Zato související starší české slovo židoviny se již z našeho slovníku definitivně vytratilo. Málokdo asi ví, že kdysi označovalo skráně. U ortodoxních Židů typicky stočené pramínky vlasů známé hovorově jako pejzy. I toto slovo má samozřejmě svou historii - ale to už by byl docela jiný příběh.

autor: Leo Pavlát
Spustit audio