Pantograf

Když jsem byla malá a řeklo se „minulé století“, měla jsem pocit, že se mluví o pravěku a nenapadlo mě, že za pár let budu říkat, že jsem se narodila v polovině minulého století, a že jsem začátkem devadesátých let minulého století dojížděla pantografem z Kolína do Prahy, do Činoherního klubu.

Zlaté devadesátky! Dneska se lidé ve vlacích spolu nebaví. Mají mobily, tablety, notebooky. V kupé je ticho.

Ale v devadesátých letech minulého století? Pantograf byl pro mě bezedná studna námětů na fejetony a povídky! Lidé si povídali, a já byla schopná si k nim nenápadně přisednout, abych o nic nepřišla. A když vystoupili a nedokončený příběh si odnesli s sebou, moje fantazie ho dokončila, než jsem dojela do Kolína. Ale byla i setkání zdánlivě bez příběhů a přesto v mé paměti zůstala...

Vracela jsem se jednou po generálce nočním pantografem do Kolína. Ona seděla přes uličku a On si k ní přisedl v Libni. Po jeho úvodních větách, jaká je už venku tma, a kam jede takhle na noc, padla poslední otázka.

„Madam, a vy jste stále osoba výdělečně činná?" Madam se na něho nechápavě podívala a pak chraplavým hlasem zahučela.

„Cože? Jaká tělocvična?!"

Jiný večer jel pantograf z Prahy do Kolína a pak pokračoval do Pardubic. Byla jsem celý den v divadle a tak jsem se těšila, že si ve vlaku odpočinu. Naproti mně seděla stará paní. Nevoněla. Ale vlak byl plný a jinam si sednout nešlo.

„Vezu dceři dvě deky,“ oznámila mi, sotva jsem dosedla a ovanula mě její vůně. Snad tě dcera vykoupe, pomyslela jsem si a vytáhla jsem noviny, protože jsem neměla chuť ani sílu se s ní bavit. Ujeli jsme asi deset minut a paní začala komunikovat.

„Už bude Kolín?“ zeptala se mě a já zavrtěla hlavou.

„Kdepak. Ještě jsme nebyli ani v Klánovicích.“ Přikývla.

„Vezu dceři dvě deky, tak abych nepřejela,“ oznámila mi to, co už jsem věděla a já se rozhlédla po vagónu. Pořád bylo všude plno. Tak jsem se snažila aspoň nedýchat. Když jsme zastavili v Úvalech, přišla stejná otázka.

„To už je Kolín?“ Unaveně jsem se na ni podívala a zavrtěla jsem hlavou. Její otázka se opakovala ještě několikrát. Když se mě na totéž zeptala v Českém Brodě, řekla jsem jí, že v Kolíně vystupuju, ať se nebojí, že jí včas řeknu. Spokojeně přikývla a začala se hrabat v tašce.

„Vezu dceři dvě deky! Bude mít radost!“

Kousek před Kolínem jsem ji upozornila, že už konečně bude Kolín! Nechápavě se na mě podívala, proč jí to říkám a pak po mně nepřátelsky vyštěkla.

„Já jedu do Pardubic?!“

Je to dva roky, co jsem slyšela v televizi, že prý končí žabotlam, kterému se říkalo pantograf nebo panťák. Klepali jsme si na čelo. Od 60 let jsme všichni jezdili z Pardubic nebo z Kolína do Prahy a zpět, panťákem nebo pantografem a nikdo z nás nikdy neslyšel, že by se mu říkalo žabotlam. Ulevilo se mi druhý den, kdy byla v televizi reportáž s jedním ze strojvůdců poslední jízdy pantografu. Reportér opět nazval panťák žabotlamem a mladý strojvůdce zavrtěl hlavou.

„Vždycky pantograf nebo panťák. Žabotlam se mu neříkalo.“

Spustit audio

Související

  • Kouzelný vlak

    První ženu jsem potkala v pantografu, na trase Pardubice - Kolín - Praha, asi před dvaceti lety. Když jsem v Kolíně nastoupila, okamžitě jsem si jí všimla!

  • Žabotlam nebo panťák

    …Tak nám přejmenovali panťák, paní Millerová, řekl by Švejk a pokýval by hlavou. Jojo, to tak bejvá. Někdo je celej život lotr, ale když umře, stane se z něj světec.