Počátky sionismu

Termín sionismus je odvozen od slova Sion, které se již v rané židovské historii stalo synonymem pro svaté město Jeruzalém. V tomto smyslu se můžeme se Sionem setkat například v biblických žalmech z doby po prvním zničení jeruzalémského chrámu. "U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sion," píše se ve 137. z nich.

Termín sionismus v moderním slova smyslu se však objevil až koncem 19. století jako označení pro hnutí, jehož cílem byl návrat židovského národa do historické vlasti, zvané hebrejsky Erec Jisrael neboli Země Izraele. V tomto smyslu použil slovo sionismus jako první Natan Birnbaum ve svém německy psaném listu Sebeemancipace, a to 1. dubna 1890. Idea sionismu však byla podstatně starší a v židovských dějinách měla četné předchůdce.

V západní Evropě k nim patřil Mojžíš Hess, narozený roku 1812 v Bonnu. Když roku 1840 došlo v syrském Damašku k falešnému obvinění místních Židů, že před svátkem pesach rituálně zavraždili jednoho mnicha, Mojžíše Hesse to podnítilo k napsání knihy Řím a Jeruzalém. Dílo vyšlo roku 1862. "Poprvé za mnoho let mi bylo bolestně připomenuto," uvedl v knize Hess, "že náležím k nešťastnému, ostouzenému, opovrhovanému a rozptýlenému národu, který se však nikomu nepodařilo zničit." Hess v díle vyjádřil pocity židovského patriotismu a předložil i praktický plán politických akcí sionismu.

Ve východní Evropě - v Polsku a Rusku, sužovaným od 90. let 19. století vlnou pogromů - se stal průkopníkem sionismu Jehuda Leib Pinsker. Patřil k zakladatelům hnutí Chibat Cion (Láska k Sionu), přímému předchůdci sionistických organizací. Pinsker vydal roku 1882 knihu Sebeemancipace, plamennou výzvu k židovskému národnímu uvědomění. Dva roky poté dokonce svolal v Katovicích první shromáždění stoupenců Chibat Cion a později uspořádal ještě jedno podobné setkání. Jak napsal, stejná občanská a politická práva udělená Židům musí být následována i právy národními. Za lék na bolest židovského rozptýlení v různých zemích považoval Pinsker zformování židovského národa na židovské půdě, plnoprávného národa mezi národy ostatními.

Sionismus ovšem nepředstavoval jen reakci na nepříznivou situaci Židů ve své době. V duchu moderních myšlenkových proudů přetvářel též staré náboženské ideje, vyjadřující touhu Židů po návratu do biblické vlasti. Mezi předchůdci sionismu bychom tak též našli některé náboženské osobnosti - například rabína Jehudu Alkalaje, narozeného koncem 18. století v Sarajevu. V jednom ze svých známých vystoupení připomněl, že hebrejské tešuva nemá jen přenesený význam pokání, ale podle původního označení znamená především návrat. Tak jako se má člověk odvrátit od svých hříchů, kát se a takto očištěn opět nastoupit opuštěnou cestu, tak se má ke své lepší minulosti navrátit i doslovně: opětovným příchodem do země předků.

V západní Evropě byl v 19. století hlavním představitelem náboženského sionismu Cvi Hirš Kalisher. Zabýval se i praktickými otázkami osidlování Palestiny a ve Frankfurtu nad Mohanem založil Společnost pro usidlování v Erec Jisrael. Ve východní Evropě - v Polsku, Rusku, Litvě - prosluli jako stoupenci sionismu především tři rabíni: Rabi Naftali Jehuda Cvi Berlin zvaný Naciv, dále Šmuel Mohilever a Jicchak Jaakov Reines. Naciv patřil k největším židovským učencům své doby a jako jeden z prvních rabínů se veřejně vyslovoval pro židovské osídlení Palestiny.

Také Šmuel Mohilever byl velký znalec židovské tradice. Jako uznávaný učenec se setkal mimo jiné s baronem Rotschildem a přesvědčil ho, aby podporoval usazování Židů v Palestině. Litevský rabín Reines zase počátkem 20. století proslul jako plamenný obhájce tradičních židovských hodnot ve sporech s židovskými sekularisty uvnitř sionistického hnutí. Všichni tito muži položili duchovní základy sionismu, na nichž se uskutečnil sen nesčetných židovských generací trpících v rozptýlení bez vlasti. O tom, jak byl tento sen dále naplňován, si řekneme v našem pořadu za 14 dní.