Podivné, ale nádherné ráno

Budík
Budík

Mělo mě varovat už ranní probuzení. Vůbec jsem nevěděla, co je za den! Je pátek nebo neděle? A také jsem si vůbec nebyla jistá, jestli je večer nebo ráno.

Ale co mě překvapilo úplně nejvíc, byl můj klid. Absolutní pohoda!

Protáhla jsem se a s dobrou náladou jsem se podívala na mobil. Vida, teprve půl sedmé. Sice podivné ráno, ale nádherné.

Večer jsem si umyla vlasy, tak jsem do nich teď dala trochu tužidla a namotala je na velké natáčky, které fungují na způsob suchého zipu. Úžasný vynález!

Udělala jsem si čaj, nalíčila se, čaj mezitím vystydl, a když jsem se nasnídala a oblékla, někdo zazvonil. Nějaká ženská mi oznámila, že si jde zapsat stav plynoměru, tak jsem jí pustila dovnitř.

„Sakra! Úplně jsem na to zapomněla. Příště si to musím napsat.“

Před bytem se zula a šla k plynoměru. Ofotila si jeho stav, poděkovala a než se obula, všimla jsem si, že se na mě zadívala déle, než bylo nutné.

„Copak, holka? Koukáš na kostým, na který v životě nebudeš mít, viď,“ pomyslela jsem si jízlivě, ale s absolutně čistým svědomím. Co člověk neřekne nahlas, to se totiž za hřích nepočítá.

Sotva odešla, pípla mi každodenní ranní esemeska od Ondry.

„Dobré ráno, miláčku!“

Poslala jsem mu smajlíka, a vzápětí mi od něho pípla další esemeska.  

„Těším se na večer.“

Panebože, proč mi to píše?! Oba se přece těšíme na večer. Je pátek! Ale musí mi to každý pátek psát? Co čeká, sakra?! Že mu teď ráno budu posílat zamilované a hlavně zbytečné esemesky?

Radši jsem už neodpověděla a sjela jsem výtahem ke garážím.

Když jsem docházela k autu, přicházel z druhé strany soused. Pozdravili jsme se a on se výjimečně usmál a koukal na mě o hodně, ale opravdu o hodně déle než obvykle. Jindy bych na něj ironicky kývla, co se děje, ale dneska mě to nepřekvapilo. Naopak. Utvrdil mě v tom, že mám dneska nádherné ráno a cítím se nádherně a vyzařuje to ze mě tak silně, že i soused, kterému říkám kvůli jeho jateční váze Bůček, a který mě ráno co ráno pozdraví na půl svého ovaru, se na mě právě teď usmál celým ovarem a ještě kouká a kouká...

Přijela jsem před firmu, zaparkovala a cestou k recepci jsem se pozdravila s několika svými kolegy, kteří venku lačně dokuřovali poslední cigaretu a civěli na mě, jako by mě viděli poprvé. Zaklepala jsem prstem na hodinky.

„Pánové, dokouřit! Dokouřit!“

Na recepci se na mě Zdenička podívala, jako když mi chce něco říct. Proboha, ne! Dneska nechci o tvém nemocném manželovi nic slyšet! A vlastně to nechci slyšet nikdy, pomyslela jsem si v duchu a Zdenička sklopila oči, jako když mě slyší. Nevadilo mi to. Co je řečeno v duchu, to se nepočítá.

Prošla jsem hlavní kanceláří, kde sedělo dvacet kolegů a kolegyň a připadala jsem si jako ve Varech na červeném koberci. Všichni na mě civěli. Nádherné ráno ze mě udělalo nádhernou ženu, pomyslela jsem si, zavřela jsem dveře své kanceláře a mé první kroky vedly k zrcadlu.

Chtěla jsem uvidět alespoň kousek toho nádherného, co ze mě od rána vyzařuje na každého, koho potkám. Alespoň kousíček...

Ale jediné, co mi zrcadlo ukázalo, byly čtyři obrovské natáčky na hlavě.