Pojď se podívat, co nám baba zase udělala za blaf!

Štěňata (ilustrační foto)

„Včera jsem babě říkal, aby mi vyprala montérky. Slyšel jsi mě, Teodore, viď? A podívej se! Co vidíš? Nevypraný montérky. A nebo mlíko. Říkám jí, neotvírej nový mlíko, dokud nedopijeme starý. A vidíš ty dvě otevřený krabice mlíka v lednici, Teodore? Vidíš.“

Moje kamarádka Lada mi právě dopověděla, jak její sedmdesátiletý otec komunikuje přes jistého Teodora s její osmašedesátiletou matkou, a usmála se.

„Před rokem jsem si říkala, že k nim přestanu jezdit. Sotva jsem přijela, začali se hádat. Jako kdyby čekali, až přijedu. Ireno, ty víš, že toho mám za celý týden dost. Pořád něco řeším. A přijedu v sobotu domů a řeším hádky rodičů. Oni se přitom skoro nikdy nehádali. Hádat se začali, když odešli do důchodu.“

Vytáhla z kabelky moji knihu, a dala ji přede mě.

„Napiš tam, prosím tě, věnování pro mámu. V sobotu k nim jedu.“

„Ale to je kniha pro děti,“ upozornila jsem ji, i když jsem věděla, že to ví. Usmála se.

„Máma čte od tebe všechno. A táta začal před půl rokem. Předčítá Teodorovi.“

Teodor. Došlo mi, že ho zmínila už potřetí. Teodor bude asi hodně důležitý!

Mailujeme si, ale skoro rok jsme se neviděly, proto o Teodorovi moc nevím. 

Zatímco jsem psala věnování, Lada vyprávěla dál o Teodorovi.

„Bylo mi jasné, že se za chvíli pozabíjí. A já budu sirotek. Tak jsem jim přivezla štěně. Teodora. Máma se hrozila, že žádnou čubu do baráku nechce, ale já řekla tátovi, že je to ministrův pes, že ho koupil dceři k narozeninám a potřebuje ho někde na týden schovat. Hlídat ministerského psa - to byl pro tátu životní úkol!“

Podívala se na věnování a uculila se.

„No jo... spisovatelka! Vona nemůže napsat normální věnování?! Vona musí napsat: Úžasné mamince úžasné dcery!“

Rozesmály jsme se. Známe se pětadvacet let. Z vlaku. Já začala dojíždět do Činoherního klubu, a Lada na ministerstvo. A obě jsme pořád tam i tam. Jsme prostě dobré.

Kývla jsem na ni, aby mi dopověděla Teodora.

„Za týden jsem tátovi řekla, že ministrova žena koupila dceři jiného psa, a že mám Teodora někomu dát. Táta se na mě nešťastně podíval, a pak řekl, Ladunko, a mně bys ho nedala?“

Chvíli jsme si povídaly o Činoherním klubu a o ministerstvu, a pak jsme se zase vrátily k Ladiným rodičům.

„Táta se od chvíle, kdy jsem mu dala Teodora, přestal s mámou hádat. Pořád jí sice vytýká všechno možné, ale teď už to neříká mámě, ale Teodorovi. Teodore, vidíš, co nám ta baba zase udělala za blaf? Máma se ho ze začátku ptala, co říkáš? Co chceš?

A táta po ní vždycky mávl rukou, s tebou nemluvím! Mluvím s Teodorem! Tak to začala dělat taky. Fidorko, zeptej se dědy, jestli chce k obědu žampiony s kuřecím…“ Vyděsila jsem se.

„Cože?! Fidorko…?“ Lada vzdychla.

„Jo. Fidorko. Táta mu říká, Teodore, a máma, Fidorko. Psovi je to jedno a mně taky. Hlavně, že zase jezdím domů ráda… kdy pojedeš se mnou? Oba by tě rádi viděli… Vlastně všichni tři. Táta v neděli četl Teodorovi jednu tvoji povídku, a říkal mu, jen počkej, Teodore, až přijede ta paní, co napsala tuhle povídku, která je tak sprostá, že musím na každém řádku, kvůli tobě, dělat píp, tak ta paní se ti bude líbit! A víš, proč? Protože nemá takový břicho jako tady baba! Ale na druhou stranu... zase neumí udělat takovou svíčkovou, jakou umí jenom naše baba...“

Když jsme se s Ladou rozešly, napadlo mě, že pejsek, ať už je to Teodor nebo

Fidorka, je pro podobná manželství v důchodu, doslova záchrana.