Posvícenský nášup 26.7. 2008

Podlesí leží v malebné pahorkatině Ústeckoorlicka. Podlesí se rozkládá na severozápadě v kopcích nad Brandýsem nad Orlicí. Má 252 obyvatel a 76 domů. V obci můžete vidět kapli z roku 1837, v jejíž blízkosti byl v roce 1925 postaven památník padlým v 1. světové válce. Když jsem vcházel do kaple, která je zasvěcena sv.Václavovi, netušil jsem, že za pár minut způsobíme v obci malý poprask. Poprosil jsem pana Skalického, jestli by mi nemohli zazvonit. Pan Matějka, který bydlí naproti kapli nebyl proti, ale dostal jsem varování, že až zazvoní, budou místní volat jeho ženě, co děje. Pan Matějka zvonil asi dvě minuty a za okamžik už přiběhla jedna z místních obyvatelek, protože chtěla vědět, kdo zemřel. Běžně zvoní umíráček dvacet až třicet minut, ale stačilo jen krátké vyzvánění a bylo o zábavu postaráno. V Podlesí je také obecní úřad, hasičská zbrojnice z roku 1929 a hostinec. Hasičské sbory tady mají dva, jeden v Němčí jeden na Turově. Hasiči si pilně vychovávají dorost a pravidelně se účastní soutěží v požárním sportu. Obec je propojena s okolními obcemi autobusovým spojením, vlakové spojení je možné z nedalekého Brandýsa nad Orlicí, který leží na hlavní tratí Praha - Česká Třebová. V současné době žije v Podlesí 252 obyvatel. Jsou zde zastoupeny všechny věkové kategorie, od dětí a mládeže až po naše nejstarší spoluobčany. Takže lze konstatovat, že dnes už obec nevymírá, ale naopak počet obyvatel narůstá, staví se nové domy nebo opravují ty starší.V obci je zaveden plyn, veřejný vodovod a kanalizace. Byly kompletně opravené vozovky v Turově. V obci funguje prodejna a hostinec se sálem pro 180 lidí. V létě se lze vykoupat v místní požární nádrži, která byla k tomuto účelu upravena. Podlesí i celé jeho okolí je ideální pro pěší i cyklistické výlety, příjemné jsou také procházky po místních, klidných asfaltových cestách. V regionu se nalézá mnoho historických památek, turistických a přírodních zajímavostí, takže zde můžete navštívit nejen velké množství hradů, zámků a dalších architektonických památek, ale například také přírodní park Orlice, kterým vedou značené stezky pro pěší i cykloturistiku. Říční toky a jejich odstavená ramena jsou vyhledávanými rybářskými revíry. Milovníci turistiky a zimních sportů ocení krásu nedalekých Orlických hor. A na ty jsme se s panem Skalickým podívali, když jsme se vyšplhali na 35 m vysokou věž vodojemu. Pohled do okolí z této výšky byl až kýčovitě pěkný. Pro města a obce v Pardubickém kraji vyhlásil na podzim Český rozhlas Pardubice soutěž, ve které se hrálo o show za 100.000 korun. Princip soutěže, která probíhala od poloviny listopadu 2007 do 15. února 2008, byl velmi jednoduchý. Stačilo pomocí SMS nebo pohlednice přihlásit obec či město do natáčení pořadu Posvícení. Obec, která získala v procentuálním přepočtu k počtu obyvatel nejvíce hlasů, vyhrála. Procentuální přepočet byl zvolen proto, aby velká města nebyla zvýhodněna a šanci na vítězství měla i sebemenší vesnička.A jak vše dopadlo? Celkem přišlo 1234 hlasů. Vítězem se stala obec Dobříkov na Orlickoústecku. Ta získala 475 hlasů, přičemž v obci žije 453 obyvatel. Procentuální koeficient pro Dobříkov byl tedy 104,8%. Na druhém místě skončilo Rokytno s koeficientem 39% a na místě třetím Semanín s 37,5%. Show sice získala pouze vítězná obec, ale Posvícení se bude určitě natáčet ve všech obcích, které se soutěže zúčastnili. V sobotu 5. července jsme vyrazili do Dobříkova u Chocně. Tam od 14ti hodin proběhla Posvícenská show Českého rozhlasu Pardubice. V 15 hodin malé i velké svými hity potěšila Heidi Janků. O půl páté zazpívala Klára Kolomazníková, kterou znáte ze skupiny Holki! Vrcholem show v Dobříkově byl v 18 hodin koncert Martina Maxy s kapelou.Večer pokračobval taneční zábavou. Součásti zábavného programu bylo i živé vysílání rozhlasového Posvícení od 12 hodin. Od 17 do 19 hodin potom Večírek s Klárou Kolomazníkovou a Martinem Maxou. A v Posvícenském nášupu nebude pochopitelně část přímého přenosu chybět. Poslední zastavení bude v malebném městečku Luže. Na domě č.p.66 je pamětní deska plukovníku Josefu Koukalovi, pilotu za jehož jménem svítí zkratka DFC, takže to byl hrdina se vším všudy. Ostatně i náměstí nese jeho jméno a v budově se skrývá jakési minimuzeum. Víťa Troníček požádal o rozhovor jeho syna Josefa Koukala Mladšího a začal si připadat jako malý kluk hltající nesmírně dobrodrodružnou knížku. Pan Koukal mu vyprávěl o tom jak jeho otec patřil k elitním pilotům tehdejšího českolslobvenska, ukazoval mu fotografie a diplomy ze soutěží stíhačů a popisoval havárie a nehody, které tehdy v počátcích českolovenského vojenského letectví byly na denním pořádku. Plukovník Josef Koukal byl pan pilot, mistr nad mistry, který si navíc neuvěřitelně tykal se štěstěnou. Nic z toho se však nevyrovnalo tomu, čemu se musel vyrovnat v době války. Jako vojneský pilot přísahal, že bude chránit vlast a proto v roce 1939 opouští těhotnou ženu a odchází do zahraničního odboje. Přežil přechod hranice i hroutící se polskou frontu, přežil přímé bombardování a jen náhodou vystoupil z vlaku vezoucího polské důstojníky do Katyňského lesa. Aby se dostal do Rmunska, musel v zimě brodit řeku pod kulometnou palbou, následně utekl z vězení, a když se v roce 1940 konečně dostal na loď plující do Británie, jen o vlásek ji netorpédovali německé ponorky. Angličané poznali hned jeho umění, dostal Haricena a byl okamžitě zařazen do 310 stíhací perutě čechoslováků. Je to neuvěřitelné. Josef Koukal utrpěl těžké popáleniny na 72 % těla. Přežil. Neuvěřitelnější je však to, že po dvou letech a dvaadvaceti plastických operacích se vrátil do operačního nasazení, absolvoval další souboje, celkem sestřelil 5 nepřátelských letadel a přežil i další těžkou havárii spitfiru, ten samý den ale ještě startoval s novým. Prostě neuvěřitelná síla žít a bojovat za vlast. Neuvěřitelné je i to, že po válce dostal mizerný invalidní důchod, ze kterého nemohl uživit rodinu a nálepku zápaďáka, s čímž souvisela perzekuce rodiny i snahy dostat jej do vězení. Jsme my to občas neskutečný národ. Plukovník Josef Koukal zemřel roku 1980, je držitelem československého, polského, francouzkého i britského válečného kříže i nejvyššího britského vyznamenání DFC za statečnost. Na úřadu vlády už 12 let leží návrh o povýšení do hodnosti generála in memoriam. Asi se někde ztratil. Tak alespoň to náměstí, které v Luži nese jeho jméno a památník v nedalekých rodných Jenišovicích nám nedá zapomenout. Sobota 26.7.2008 po 12 hodině.