Potkali se na Srí Lance. Od té doby jedou na stejné vlně a lákají na ni další surfaře

Tvrdí, že trénovat se dá celkem dobře i na suchu. A lákají další nadšence pro tento sport do svých řad. Drobná surfařka Adéla tvrdí, že surfing posiluje nejen fyzickou stránku člověka, ale také jeho psychiku.

Hradubický surfařský klub|foto:Hradubický surfařský klub

„Na surfování je nejlepší oceán. V oceánu se mi podařilo jet na vlně v Indonézii, byla to minuta a půl. V Anglii to bylo půl minuty. A třeba na Rozkoši tři minuty. Ale tam musí vlnu vytvořit loď,“ usmívá se surfařka z Hradubického surfového klubu Adéla Chalupová.

A Daniel Nešetřil ji doplňuje: „Každý nemůže jezdit až k oceánu. Ale my tady máme taky východočeské moře. Aspoň se tak říká přehradě Rozkoš. A tam jezdíme na wakesurfech. Loď tvoří vlnu, na které jedeme. Máme lano, které držíme, dostaneme se na vlnu pomocí síly lodi a pak lano pouštíme a jedeme díky vlně hodně dlouho. Můžeme trénovat různé postoje a pohyb na prkně.“

Sport králů na Havaji

Surfing je prastarý sport, který se stal olympijskou disciplínou teprve nedávno. „Historie surfingu sahá až do Peru do doby tři tisíce let před naším letopočtem. Na Havaji to byl sport králů,“ říká Tomáš Nešetřil z Hradubického surfového klubu.

V původní havajské kultuře bylo surfování naprosto běžné. Surfing provozovali i velmi bohatí lidé. Proto se říká, že je to sport králů. V 19. století misionáři přinesli na ostrovy přísný morální kodex a ten se surfingem příliš nekorespondoval.

Dnes je surfing oficiálně olympijskou disciplínou. Poprvé jako doplňkový sport v Tokiu v roce 2021. Poté ve Francii, kdy se soutěž konala na legendárních vlnách Teahupo'o na ostrově Tahiti.