Přechází trauma přeživších holokaustu na jejich potomky? Brněnští vědci věří, že ano

22. červen 2018
Prof. MUDr. Ivan Rektor, CSc. při přednášce Hudba v mozku

Český tým vědců pod vedením neurologa a vedoucího Centra neurověd Středoevropského technologického institutu CEITEC Ivana Rektora zkoumá, jaký má dopad extrémní stres na generace osob přeživších holokaust a jejich potomky.

„Pokud se chceme dívat, co se děje napříč různými generacemi, máme poslední možnost vyšetřovat ty, kteří holokaust přímo zažili a přežili,“ uvedl v Magazínu Leonrado neurolog.

Ten inicioval celou studii a zároveň stál u vzniku výzkumného týmu neuropsychologů, psychologů, inženýrů, biomedicínských inženýrů a genetiků.

„Vyšetřujeme magnetickou rezonancí zobrazení mozku a jeho struktur a funkčních propojení u sledovaných osob. Testujeme krev a sliny na stresové hormony a provádíme další genetické studie.“

Samotné vyšetření trvá přibližně 3 hodiny, pak se nasbíraná data zpracovávají... Do této chvíle máme vyšetřeno asi 250 osob z různých skupin. Máme přes 40 těch, kteří přímo přežili holokaust. Tady nám chybí kontrolní skupina, protože do této věkové kategorie je těžké shánět dobrovolníky.
Ivan Rektor

Součástí výzkumu jsou také dotazníky zaměřené na posttraumatický stres, ale i na posttraumatický růst. „Tedy ve smyslu: co vás nezabije, to vás posílí.“

Většinu dobrovolníků získávali vědci žádostí na židovské obce v Praze a Brně. „Hodně nám také pomáhají média, která o výzkum jeví zájem, takže se nám dobrovolníci často hlásí sami.“

Společným faktem generace přímo přeživších je to, že šlo o obrovské trauma, které trvalo mnoho let. „Začalo už ponižováním a ztrátou existenčních možností v roce 1939 nebo i dříve. Prakticky společné všem je i to, že se po skončení války dozvěděli, že jejich příbuzní byli vyvražděni, že ztratili děti, rodiče, sourozence a tak dále.“

Samotná studie ještě běží, protože vzorek zkoumaných osob je velmi různorodý. Někteří byli v Terezíně, jiní v Osvětimi, další v jiných pracovních táborech. Někteří byli partyzáni, hodně osob se v dětství skrývalo. Ještě heterogennější je 2. a 3. generace přeživších. Tito mohli mít jednoho nebo čtyři prarodiče, kteří prošli holokaustem, a podobně.
Ivan Rektor

„Předběžné výsledky ukazují, že 1. generace, tedy samotní přeživší, mají vyšší hladinu stresu než kontrolní soubor a více posttraumatického růstu.“

Magnetická rezonance také ukázala, že v 1. a 2. generaci jsou rozdíly ve strukturách mozku, které souvisejí s emocemi a pamětí oproti kontrolnímu souboru.

„A 3. generaci zatím vzhledem ke zmíněné různorodosti nemáme dostatečně velkou, abychom ji spolehlivě analyzovali,“ shrnul současné výsledky výzkumu neurolog Ivan Rektor.