Proč byl Izák na oltáři?

O svobodě a náboženství

Při včerejším pravidelném čtení z Tóry se v synagogách předčítala část z 18. - 22. kapitoly První knihy Mojžíšovy, která mimo jiné pojednává o obětování Izáka jeho otcem Abrahámem. Našim posluchačům jsme již jednou nabídli biblické úvahy vrchního britského rabína sira Jonathana Sackse a z myšlenek tohoto význačného představitele současného judaismu budeme čerpat i tentokrát. Úryvek komentující jednu z vůbec nejobtížnějších částí Tóry je vybrán z knihy o "Svobodě a náboženství". V překladu Jana Diveckého ji vydalo nakladatelství p3k.

Abrahám bere svého syna. Tři dny putuje, vyleze na horu, připraví dřevo, sváže syna, vezme si nůž a napřáhne ruku. V tu chvíli se ozve nebeský hlas: "Nevztahuj na toho chlapce ruku!" Zkouška je u konce. Jicchak přežil.

K čemu ty sliby a zklamání? Proč vždy, když se vzedme vlna naděje, padá nenaplněná? Na co Bůh čekal? Proč bylo nutné Jicchaka svázat? Proč si Abrahám a Sára měli prožít muka představ, že jejich tak těžce vymodlený syn zemře na obětišti?

Židovská tradice má mnoho odpovědí, ale jedna všechny přesahuje. Říká, že si ceníme právě toho, na co čekáme, vážíme si toho, co jsme málem ztratili. Život je plný podivností. Narození dítěte je zázrak. Právě proto, že je to tak přirozené, bereme to často jako samozřejmé. Zapomínáme, že příroda má svého architekta a historie svého autora.

Judaismus přežívá díky poznání, že život není samozřejmostí. Jsme národ zrozený v otroctví, abychom si vážili svobody. Jsme malý národ, abychom poznali, že skutečná síla nezáleží na množství, ale na víře, která vyžaduje odvahu. Naši předci prošli údolím stínů smrti, abychom my nezapomněli na svatost života.

Po celou historii si Židé vážili dětí. Vybudovali na nich svůj hodnotový systém. Našimi pevnostmi byly školy, naší vášní výchova a našimi hrdiny učitelé. Pesachová sederová večeře začíná dětskou otázkou. Na první den Nového roku nečteme z Tóry o stvoření světa, ale o narození Jicchaka Sáře a Šmuela Chaně. Judaismus je zaměřen na děti.

To je důvod, proč na úsvitu židovské historie zkoušel Bůh Abraháma a Sáru dlouhým čekáním, nenaplněnou nadějí a obětováním syna, aby jejich potomci nikdy nebrali své děti jako samozřejmost. Každé dítě je zázrak. Být rodičem může být způsobem, jak se nejtěsněji přiblížit Bohu - stvořením života aktem lásky.

Ještě dnes, kdy mnoho dětí stále žije v hrozivé chudobě, bez vzdělání, když děti umírají bez lékařské péče jen proto, že ti, kdo jim vládnou, upřednostňují zbraně před blahobytem, zajímání rukojmích před stavbou nemocnic a válčení před starostmi o budoucí rozvoj země, zjišťujeme, že svět se z této základní lekce stále ještě nepoučil.