Prokop Siostrzonek: Přidat kousek dobra do lidských srdcí

Někteří se v šedesáti chystají do důchodu, u zvoleného opata Prokopa je tomu naopak.

Křesťan nestárne, ale zraje pro věčnost. Samozřejmě, podle vnitřních pravidel kláštera po dovršení sedmdesáti let úřad předám svému nástupci, ale sloužit bych nechtěl přestat. Ostatně je to i mým opatským heslem.

Pročítám-li Řeholi Benediktovu, nemohu se ubránit dojmu, že na opata, představeného kláštera, klade vysoké nároky.

České slovo opat se odvozuje z řeckého či latinského abbas, z německého der Abt - to je otec. Otci se nerodíme, ale stáváme. Není jednoduché být dobrým otcem. Muži tohoto století musí pravdivě uznat, že jako otcové mnohdy zklamali. Pozoruji to na mladých lidech, kteří vyrůstali v neúplných rodinách. Mívají problém s autoritou otce, protože se s opravdovým tátou třeba v životě ani nesetkali. U některého z duchovních autorů jsem četl zajímavou myšlenku: „Kdo není Otcem, kdo není Matkou, je lišák, prospěchář, který vyrábí věci, které mu slouží, získává věci, které mu patří. Naproti tomu Otec nebo Matka jsou v podstatě naivní lidé, toužící po bytostech, jimž by dali život a radost ze života, které by oživovali svým životem, které by svou radostí těšili a dali jim poznat i kouzlo své radosti.“ To je podle mě ideál otcovství či mateřství, k němuž máme směřovat.

Prokop Siostrzonek|foto: Radioservis

Na druhou stranu svatý Benedikt netrvá na přísném dodržování Řehole: „Kdyby opat viděl, že je lepší si to uspořádat jinak, ať si to uspořádá jinak.“

Benediktova Řehole mi byla vždy sympatická právě tím, že přihlíží k okolnostem Života, k možnostem člověka. Přímo to je řečeno v 64. kapitole Řehole: „Opat si tedy osvojí různé příklady rozlišování míry, matky ctností, a řídí vše tak, aby silní měli, po čem touží, a slabí aby neutekli.“ Život v klášteře tedy není kasárenský dril, který vede k uniformitě, ale ke správnému rozvoji každého jednotlivce.

Pokud vím, domníval jste se, že svá pozemská léta v Břevnově budete nadále prožívat jako převor.

Můj předchůdce arciopat Anastáz Opasek zemřel 24. srpna 1999. V té době byla naše komunita ještě mladá a bylo třeba, abychom také dokončili mnohé ekonomické věci, kterým se ale opat nemůže věnovat. Proto jsem sám navrhl, abychom měli určité období administrování kláštera, kdy v jeho čele budu stát jako převor-administrátor a vše potřebné se dokončí. Ovšem nikdo netušil, že se to povleče tak dlouho, především jednání o církevních restitucích nějakou dobu trvalo. Bylo třeba, abychom personálně i hospodářsky stabilizovali klášter. I když tak velký areál bude mít stále nějaké místo, které bude vyžadovat velké investice a kde bude co opravovat. V posledních dvou třech letech se v komunitě diskutovalo o tom, že bychom i po stránce úřadů v klášteře mohli vše vrátit do let, kdy byl život „normální“, a proto se dospělo k rozhodnutí o opatské volbě.

14_18_rozhovor_siostrzonek2.jpg

Jakou změnu pro vás osobně přináší poslání opata?

Budu dál vést břevnovskou komunitu, jen s jiným titulem. Jmenoval jsem nového převora, ten má především odpovědnost za chod klášterní komunity, pak je zde další spolubratr, který vede hospodářské záležitosti. V klášteře jsou přesně rozdělené povinnosti. Moc se toho tedy pro mě nezmění, jen jako arciopatovi mi možná přibude více společenských povinností. Ony vyplývají i z toho, že jsem předsedou konference vyšších představených mužských řeholí v České republice. Ovšem člověk musí množství těch povinností mimo klášter hlídat, aby byl především doma. Benediktini mají slib stability místa a první povinností opata je být otcem rodiny. A když je táta moc z domu, není to zdravé.

Opatem jste byl zvolen 21. listopadu 2017. Domnívám se, že jste se v tento den v duchu dějinami vracel až ke svatému Vojtěchovi...

To je myšlenka, která mě jako první napadla, když jsem byl po volbě dotázán, zda volbu přijímám. Moje „ano“ znamenalo navázat na vše, co zde bylo, na všechny, kteří zde žili a zanechali nám své svědectví a poselství.

S Anastázem Opaskem vás stále pojí duchovní vazba.

V době normalizace jsme měli s Anastázem jen zprostředkovaný styk, přes určité posly, kteří mu vozili naše vzkazy a dopisy. Hodně mi o něm vyprávěl převor Aleš Gwuzd, který žil v mém rodném kraji a díky němuž jsem se dostal blíže k benediktinskému životu. Až po listopadu 1989 jsem se odvážil Anastázovi zavolat do bavorského kláštera Rohr. Poprvé jsme se viděli v lednu 1990 ve Vídni v nemocnici, protože dostal - asi z té radosti, že nastala změna a že se bude moci vrátit domů - infarkt při návštěvě vídeňských spolubratří. Díky opatu Anastázovi jsem poznal i mnoho vzácných osobností, které jsem před tím slýchával jen ze Svobodné Evropy nebo z Hlasu Ameriky či četl jejich články na stránkách samizdatu. On s nimi spolupracoval v exilu, a pak se stávali častými hosty našeho kláštera, jako třeba Ivan Medek, Pavel Tigrid nebo Karel Kryl, který měl u nás poslední rozloučení a je pohřben na našem hřbitově.

Čeho ještě jste si na Anastázi Opaskovi vážil?

Anastáz byl člověk k lidem otevřený a viděl spíš to, co nás spojuje, než odděluje, neškatulkoval lidi a snažil se být stejný ke všem. Velice jsem si na něm vážil, že v sedmdesáti sedmi letech měl sílu k návratu a novému počátku. Proto se po jeho smrti ptám při každém důležitém rozhodnutí: Co by asi na to řekl?

Vzhledem k tomu, že už v dětství jste se naučil vnímat každý den v souvislostech, byla i proto benedikce, vaše slavnostní uvedení do opatského úřadu, stanovena na 14. ledna?

Je to datum, které jsme si ještě za opata Anastáze připomínali v naší komunitě každoročně. 14. ledna 993 byl požehnán náš klášter svatým Vojtěchem. Je to den „zrodu kláštera“ - nebylo tedy lepší datum pro mou opatskou benedikci. Vždyť se zrodilo zase něco nového...

prokop siostrzonek|foto: Radioservis,Radioservis

Atmosféra celého slavnostního obřadu byla krásná. Platí to i o hudební součásti mše svaté, zpívajících sborech. Nerušivý byl přímý přenos televize Noe.

Jsem vděčný TV Noe, že se rozhodla benedikci přenášet. Mnozí moji známí, především z Moravy, by se nemohli osobně zúčastnit. Měl jsem radost ze svědectví P. Leoše Ryšky, který prostřednictvím TV Noe přenášel několik stovek bohoslužeb, že záběry kamer při přenosu z Břevnova zachytily vždy jen projasněné a radostné tváře všech přítomných. Jsem rád a mám také zdůvodnění následující vzpomínkou: Český historik Zdeněk Kalista vyprávěl, jak trávil s dirigentem Václavem Talichem velikonoční víkend na jedné moravské vesničce. Na Bílou sobotu odpoledne si vyšli na procházku vesnicí čistě vymetenou a provoněnou dechem jara a slunce. Vesnice byla liduprázdná a všude jakési napětí, jako když se má něco velkého stát. A stalo se. Všichni lidé byli uvnitř kostela na slavnosti Vzkříšení. A když se k němu oba hosté přiblížili, právě zazněla trubka, pak se rozezněly zvony a z kostela se nesla nadšeně a vroucně zpívaná píseň: Hle, vstal již z mrtvých Kristus Pán. Oba zůstali stát hluboce dojati obsahem chvíle. Po delším mlčení řekl historik dirigentovi: „Nepřipadá ti, že všechna hudební produkce a všechno umění, které děláš, se nemůže rovnat tomu, co se děje právě teď zde?“ A Talich, největší český dirigent, pokýval hlavou se slovy: „Nediv se, tady diriguje sám Pán Bůh.“

V době, kdy jste byl převorem, se mnohé změnilo. Břevnovský klášter vzkvétá, mimo jiné obnovil nejstarší pivovar u nás, spolupracuje se školami, s obnoveným Spolkem břevnovských živnostníků, pravidelně sem přijíždějí studenti českotěšínského gymnázia... Ani zdaleka tedy nepůsobí dojmem nepřístupnosti, odloučenosti od veřejného života.

Mým obvyklým a často citovaným rčením je, že v obci se daří dobře, když spolu mluví starosta, učitel, hospodský a farář. Proto jsme otevřeni všem lidem dobré vůle, kteří chtějí navštívit náš areál a spolu s námi přidat kousek dobra do lidských srdcí. Zvlášť důležité je to u mladé generace, kterou v areálu můžeme učit úctě a vděčnosti odkazu generací před námi.

Nezapomeňme ani na Broumov.

Jsem rád, že díky nadšeným lidem na Broumovsku, kteří stáli u zrodu Agentury pro rozvoj Broumovska a posléze Vzdělávacího a kulturního centra v klášteře, se vrátil do kláštera život, který zde bez přerušení pulzoval od 13. století až do konce druhé světové války. Benediktini přivedli na Broumovsko nové lidi, kteří kultivovali po staletí tuto krajinu. Za opata Otmara Zinckeho se v každé vesnici postavil kostel, aby zdejší měli podle benediktinského hesla vše potřebné k rozvoji duchovnímu i tělesnému - to je smysl toho našeho hesla „modli se a pracuj“. Bohužel, dvě totality 20. století toto dílo zničily. Jsem vděčný těm, kteří opět o Broumovsku mluví jako o svém domově, pro nějž chtějí udělat co nejvíce. Není v našich silách tam mít svou komunitu. Proto rádi poskytujeme prostory kláštera pro vše dobré, čím mohou být obohaceni místní i návštěvníci kláštera, kterých stále přibývá. Díky Bohu!

Možná je troufalé pojit Řeholi Benediktovu s poezií Anastáze Opaska. U mnoha „starých“ textů si ale uvědomujeme, jak jsou stále aktuální: „Národ se ponořil do lži / která se tyčí jak Mount Everest / a zachvacuje kořeny života / prorůstá cévami lidu / Naučili ho lživí kouzelníci / nepravdu vyslovovat / ve školách v úřadech / na náměstích v ulicích...“ Jak s tímto „dědictvím“ naložit?

Po převzetí devastovaných klášterů jsme si oba s opatem Anastázem často říkali, že je smutné, co se stalo s našimi klášterními budovami a majetky, které ve své době přinášely obživu mnoha desítkám lidí. Ale zároveň jsme konstatovali, že je mnohem smutnější devastace duší. V nich je ještě hluboce zakořeněna totalita lži, závisti. Ale kultivace duší patřila vždy k našemu benediktinskému poslání. Musíme být na tomto poli určitě ještě aktivnější. A nenechat se znechutit.

Ve vašem vyprávění si nelze nevšimnout dosti podstatné záležitosti: opat Anastáz Opasek byl bezdůvodně uvržen do vězení, týrán, ale zřejmě nikdy nevystavoval své utrpení na odiv.

Opat Anastáz při vyprávění o zatčení, samotce a všem, co s tím souviselo, byl mnohdy zdrženlivý. Cítil jsem, že největší ponížení a utrpení jemu i jiným působilo to, že byli fyzicky i psychicky zdeptáni natolik, že pak u velkých procesů opakovali, co je nutili se naučit, aby tak jejich výpovědi potvrdily jejich „záškodnickou činnost ve službách imperialismu“. Chápu, že mnozí to mohli cítit jako osobní zklamání, ale copak je můžeme za to odsuzovat? Kdo neprožil ta muka, nemůže pochopit. V tom také vidím jednu tvář hrůznosti komunistické totality, která zdeptala lidskou důstojnost. Obdivuji Anastáze, který dokázal říci, že kdyby ve vězení a pak na stavbách nezažil propocené košile, možná by zůstal nepřístupným prelátem. Břevnovsko-broumovský opat Tomáš Sartorius, ten zemřel v roce 1700 a za dobu jeho opatské služby mnohokrát v klášteře hořelo a prožil mnoha lidová povstání na svém panství v Broumově, měl heslo: Quod nocet, docet - Co škodí, to učí. Ale někdy to byla pro tyto opaty těžká škola!

Letos poprvé oslavíte Velikonoce jako arciopat břevnovského kláštera. Budou jiné?

Jsem přesvědčen, že budou stejné. Velikonocům a jejich smyslu lidé nerozumějí, a přitom jsou to pro nás největší svátky, protože jsou to dny, kdy si uvědomujeme, že život smrtí nekončí. A tento život křesťanské Velikonoce oslavují, jak to kdysi krásně napsala Matka Tereza z Kalkaty:
Život je šance, chyť ji.
Život je krása, obdivuj ji.
Život je radost, zakus ji.
Život je sen, uskutečni ho.
Život je výzva, přijmi ji.
Život je povinnost, splň ji.
Život je hra, zahraj si ji.
Život je hodnota, oceň ji.
Život je bohatství, hlídej ho.
Život je láska, raduj se z ní.
Život je tajemství, odhal ho.
Život je příslib, naplň ho.
Život je smutek, překonej ho.
Život je hymnus, vyzpívej ho.
Život je boj, podstup ho.
Život je tragédie, zkus jí porozumět.
Život je štěstí, zasluž si ho.
Život je život, chraň ho.

Snímky Jan Hrdý

Eva Ocisková, publicistka