Proutěné sochy, květiny i stromy umí plést košíkářka Alena Bukvová
Košíky pletl už její dědeček. Vzpomínka na dětství pak Alenu Bukvovou přivedla na kurs pletení košíků, aby se pak košíkářství dokonce vyučila. Úspěchy v tomto řemesle dovršila loni, kdy se stala Nositelkou tradice pro Pardubický kraj.
Dnes na své košíkářské začátky vzpomíná Alena Bukvová z Lanškrouna s úsměvem. Tehdy to ale nic veselého nebylo. Vůbec jí to nešlo, proutky se lámaly, nedokázala je zkrotit. Práce s vrbovým proutím je totiž velmi náročná. Nesmí zanedbat přípravu, která je velmi složitá, a potřebujete na ni dostatek času. Vrbové proutí se vaří nebo máčí a olupuje, a to nějaký čas trvá. Ten pak naopak nemáte, když košíky pletete. Pracovat se totiž musí rychle, aby proutí nevyschlo.
Proutí si sama pěstuje a sklízí
Alena Bukvová se zajímá také o historii košíkářství. Vlastní zajímavý kufřík plný historických nástrojů košíkáře a dokáže o tom dlouho a poutavě vyprávět. Stejně jako v minulosti je být i dnes košíkářem poměrně velká dřina a vlastně ani neexistuje mnoho moderních způsobů, jak si to ulehčit, alespoň pokud chcete plést s klasického vrbového proutí. To si košíkářka stejně jako předkové také sama pěstuje, sklízí a tradičními způsoby upravuje.
Nevytváří z nich ale jen obyčejné košíky, koše a nůše. Umí i neobvyklé věci. Z proutí třeba upletla už dva Betlémy. Jeden na výstavu v lanškrounském muzeu a druhý v životní velikosti zdobil minulý Advent a vánoční svátky náměstí v Lanškrouně.
Pletení košíků učí také děti
Košíkářka pracuje velmi ráda také s dětmi. Pořádá pro ně třeba košíkářské dílničky o školních prázdninách. Těší ji učit je vytvořit si něco sami vlastníma rukama. Podle ní dnešní děti přijímají věci automaticky, nevědí, kolik za nimi může být práce. A když si to pak u ní vyzkouší, jsou velmi překvapené. A v dětech, tedy konkrétně svých zatím malých ale velmi šikovných vnučkách, spatřuje také své pokračovatele.
Pletení košíků i práci s dětmi by se Alena Bukvová ráda více věnovala v důchodu. Zatím je zaměstnaná ve zcela jiném oboru, v kanceláři průmyslové firmy. Tvrdí, že živit se pletením košíků by nemohla. Je pro ni totiž důležité, aby vytvářela věci krásné a kvalitní, a to stojí spoustu času, který by nemohl být zaplacen. Konkurovat levným dováženým výrobkům, i přes jejich nízkou kvalitu, se nedaří. Proto se teď věnuje spíše propagaci košíkářské tradice a plete košíky pouze na akce, kde toto téměř zapomenuté tradiční řemeslo lidem znovu představuje.
Související
-
Krajky Marie Poludové obdivovali kardinálové i portugalský král
Krajkové stromy, květiny, ptáci, motýli a další motivy přírody kvetou pod rukama výtvarnice Marie Poludové ze Sloupnice. Její umění je známé po celé Evropě.
-
Železo musím cítit, říká umělecký kovář, který pracuje bez rukavic
Františku Bečkovi z České Třebové bylo naděleno talentů hned několik. Maluje, dělá sochy z kamene, zpívá a hraje na hned několik hudebních nástrojů.
-
Kde vidět tkalce nebo pilníkáře v akci? Na Betlémě v Hlinsku!
Dříve se zvuk tkalcovského stavu "na cukr, na kafe" ozýval skoro z každé roubené chalupy. Dnes už najdete jen málo lidí, kteří se tkalcovskému řemeslu věnují profesionálně.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.