Rafael Centrum pomáhá lidem s traumaty z války i jejich potomkům

15. duben 2007

V roce 1994 několik českých psychoterapeutů, kteří pocházejí z rodin přeživších hrůzy holocaustu, založilo Rafael Centrum. Terapeuti, kteří v něm působí, nabízejí pomoc těm, kdo si s sebou nesou trauma z období války, i jejich potomkům. V polovině loňského roku se Centrum se všemi svými aktivitami přesunulo do nově vzniklého Rafael Institutu. O jeho činnosti jsme hovořili s psycholožkou Helenou Klímovou.

Paní Klímová, vy se ve své praxi zabýváte lidmi, kteří přežili holocaust, a dokonce i lidmi druhé generace. Založili jste určité společenství, nebo jak se to dá nazvat...

"Původně v roce 1994 vznikl tzv. projekt Rodiny po holocaustu, který se teď jmenuje Rafael Centrum. Rafael Centrum má za cíl poskytovat psychoterapii lidem, kteří přežili holocaust, a jejich rodinám, tzn. té druhé generaci. Ale pomáhá také mezigeneraci ukrývaných dětí, protože jsme zjistili, že těm lidem, kteří přežili holocaust, je už na světě (a v posledních desetiletích i u nás) věnována pozornost. Teď ale zjišťujeme, že i ta mezigenerace, to jest ukrývané děti, a druhá generace mezitím přišly do let a potřebují také velmi pomoci, protože to trauma se může mezigeneračně přenášet, pokud není řádně ošetřeno. A ta druhá generace může také strádat."

Říkáte strádat. Jak se vlastně u nich projevuje to trauma?

"Ukrývané děti byli lidé, kteří za války byli děti a rodiče je nechtěli dát do transportu, protože věděli, že by zahynuli, a tak je ukryli u cizích lidí nebo v institucích, nebo se ukrývali spolu s nimi. A to byla pro ty děti v obou případech namáhavá situace a v mnoha případech to na nich zanechalo stopy, poněvadž prožívali věci, kterým jako malé děti ještě vůbec nerozuměly. Takže ty stopy se projevují v různých psychosomatických poruchách a podobně. A co se týče druhé generace: to jsou lidé, kteří se narodili rodičům, kteří se vrátili z koncentračních táborů a zažili rodiče, kterým se po válce nedostalo takové pomoci psychoterapie, jakou poskytujeme teď, a ti rodiče se velmi často jakoby léčili ve vlastních rodinách za pomoci svých dětí. A ty děti dodnes mnohdy nesou všelijaké následky traumatu svých rodičů."

Jak to léčíte? Jakým způsobem je možné něco takového léčit?

"Po celém světě, nejen u nás, se osvědčuje psychoterapie, to znamená rozhovory s těmi lidmi, individuálně, s rodinou anebo - nejlépe - ve skupině. Máme psychoterapeutické skupiny, kam chodí buď přeživší, nebo ukrývané děti, nebo i druhá generace, a ten prožitek psychoterapeutické skupiny působí na ty lidi velice léčivě. Oni se sejdou s někým, kdo má stejné zážitky, nacházejí porozumění, přijetí a mohou mluvit o všem, co je trápí a také o všem, z čeho mají radost. A to působí velice léčivě, to jsou zkušenosti ověřené po celém světě."

Čili myslíte, že tato práce a tato námaha má smysl...

"Kdyby to nemělo smysl, tak bychom to neděli. Jak říkám: po celém světě už různé instituce udělaly s psychoterapií a zejména se skupinovou psychoterapií pro lidi poškozené holocaustem velice dobrou zkušenost. Působí to velmi dobře a blahodárně."

autor: Jan Jelínek
Spustit audio