Ramadán slaví i litevští Tataři. Víru i tradice si udržují už od středověku
Ve čtvrtek končí muslimům posvátný měsíc ramadán. Během něj by všichni vyznavači islámu, pokud jim v tom nebrání věk nebo zdraví, měli držet celodenní půst. Tradicí je i sejít se večer ke společné modlitbě a večeři. Platí to i v pobaltské Litvě, kde už od středověku žije menšina muslimských Tatarů, která si dodnes udržuje svou víru i obyčeje.
Vesnice Keturiasdešimt Totorių, česky Čtyřicet Tatarů, se nachází asi 15 kilometrů od centra litevské metropole Vilniusu. A jak už její název napovídá, je trochu jiná než ostatní obce v okolí. Žije tu totiž 120 obyvatel tatarské národnosti.
Je příjemný letní večer a místní lidé se scházejí v dřevěné mešitě k večerní modlitbě a společné večeři posvátného měsíce ramadánu. Zdejší mešita je stará více než 400 let, i tak má opravený a mimořádně útulný interiér. Muži a ženy se modlí zvlášť, a imám, který předříkává modlitbu, raději všechny instruuje, co mají dělat.
Hostina po setmění
Právě zapadlo slunce a na řadě je iftar, první symbolické jídlo po celodenním půstu – tři loky vody a sušené datle. A pak už si jdeme užít nejpříjemnější část ramadánského večera – ve vedlejším domě patřícím náboženské obci se prohýbají stoly pod bohatou večeří.
Ukrajinští Krymští Tataři se s ruskou anexí poloostrova nesmířili. Svým krajanům pomáhají, jak se dá
Muslimští Krymští Tataři nežijí jen na Krymu, ale jedna z komunit se usadila i na jihu Ukrajiny, v těsné blízkosti poloostrova. Z několika ospalých vesnic v okrese Geničevsk se dnes stala rušná pohraniční zóna. Zdejší Krymští Tataři proto pomáhají krajanům, kteří kvůli různým potížím utíkají z anektovaného území a angažují se také při hlídání hranice.
Jsou tu typické tatarské pirohy, melouny i jídla, jejichž původ se nezapře – borč i kotletky neboli „sovětské“ karbanátky z mletého masa.
„Když člověk celý den nejí, musí si určitě dát nejdřív polévku. Potom už můžete něco vydatnějšího jako třeba kotletku nebo kus masa,“ říká paní Fatima Šantrukova, moje průvodkyně a hostitelka.
Tradice si uchovali, ale jazyk zapomněli
Sedíme všichni kolem jednoho stolu a konečně máme trochu času dozvědět se o této vesnici víc. Tataři sem přišli v roce 1397, kdy je pozval litevský velkoníže Vytautas Veliký, aby mu pomohli bránit Vilnius. A zůstali dodneška.
„Dříve žili Tataři více pospolu, tvořili velké rodiny o šesti až osmi lidech, ne jeden dva jako teď. Bydleli hlavně po vesnicích a hospodařili. Ve městech jen zřídka,“ vzpomíná Liucian Milkamanovič, který pamatuje ještě předválečné časy. Po nich přišla německá okupace a sovětský režim, který veškeré náboženství zakázal.
Muslimové slaví ramadán u Božích stolů. „Pomáhat chudým by měl každý,” zní z Káhiry
O ramadánu nesmí podle zvyklostí nikdo zůstat bez sváteční večeře. Proto egyptští podnikatelé zřizují pouliční jídelny pro chudé a pocestné. Říká se jim Boží stoly a v Káhiře mají nejčastěji podobu velkého stanu na ulici nebo na chodníku. Při západu slunce v nich dostanou stolovníci večeři zdarma. Ramadán totiž není pro muslimy jen měsícem půstu, ale také obdobím charity.
Pan Milkamanovič se tak po pádu Sovětského svazu musel znova učit, co od dětství zapomněl. Až tehdy se totiž litevští muslimové, kterých je dnes v zemi kolem tří tisíc, mohli stejně jako křesťané i židé naplno vrátit ke svým tradicím.
S místními Litevci, Rusy, Židy i Poláky žijí Tataři ve shodě a bez konfliktů. Jen o jednu věc nenávratně přišli – v průběhu staletí úplně zapomněli svůj původní jazyk.
