Reklama, která mě obtěžuje, a přesto za ni platím

Kamelot, noviny, roznos novin, roznášení novin, novinový poslíček (ilustrační foto)

Dojíždím z Kolína do Prahy, do Činoherního klubu, od května 1994. Denně si kupuju do vlaku noviny a za ty roky jsem se na nich stala doslova závislou. Bohužel, velmi často je na titulní straně novin leták s reklamou, která mě nezajímá. Tento leták je k titulní straně přilepený gumovou hmotou. Někdy je této hmoty víc, někdy méně.

Kolik té hmoty je, poznám podle toho, jak velký kus novin, které jsem si koupila, utrhnu, když z nich leták, o který nemám zájem, strhávám. A strhávám ho jenom proto, že chci dát SVÉ noviny do tašky a vím, že se leták, když ho nesundám, pokaždé zachytí o něco, co už v tašce mám a kvůli tomu se často první stránka MÝCH novin, roztrhne.

A teď mi řekněte, proč by se měla první stránka novin, které si koupím, roztrhnout kvůli tomu, že tyto MOJE noviny mají na své první straně kydnutý flákanec gumové hmoty, do které je přilepený leták, který mě vůbec, ale vůbec nezajímá?

Nicméně, když nechci, aby se první stránka MÝCH novin roztrhla, radši ten blbý leták opatrně strhávám před tím, než dám SVÉ noviny do tašky.

Strhávám ho opatrně, abych s ním nevytrhla příliš velký kus novin a neponičila například na první straně fotografii někoho, koho jsem měla ráda a kdo den před tím zemřel.

Strhávám ten leták opatrně i proto, abych nevytrhla kus stránky a nemusela si dávat dohromady text o politických kauzách, který bývá na druhé straně. Bohužel se mi to stává často, a já se pokaždé hodně naštvu, protože pět až deset řádků, většinou těch nejzajímavějších, vytrhnu i s tou blbou gumovou hmotou, která se pevně drží nejenom toho letáku, ale drží se i MÝCH novin!

Dneska mě ale naštvalo ještě něco jiného. Ráno jsem si opět koupila noviny s letákem, opatrně jsem ho sloupla i s gumovou hmotou, a šla jsem na schůzku.

Měla jsem na sobě nový černý blejzr s kapucí a s decentními třásněmi, cítila jsem se božsky, a tak jsem se vůbec nedivila, že si mě muž, se kterým jsem měla schůzku, se zájmem prohlíží.

Po půl hodině ke mně natáhl ruku.

„Dovolíš? Něco tady máš!“

Sundal mi něco z blejzru a vzápětí se překvapeně podíval na své prsty, které se mu „záhadně“ přilepily k sobě…

Když jsem tohle všechno vyprávěla ve vlaku kamarádům, kteří také dojíždí, všichni se mnou souhlasili a David dokonce přišel s nápadem, jak se díky této zákeřné hmotě, obohatit:

„Ta hmota je totiž využitelná! Člověk ale musí být flexibilní! Poslouchejte! Stačí tu hmotu šikovně rozprostřít po dlani a navštěvovat stánky a trhy! Nenápadně položit dlaň na všelijaké košíčky s drobným zbožím, jako jsou různé prstýnky a přívěsky! Nebo nad talířky s drobnými mincemi! A hned můžete udělat radost malým dárkem! Pokud jste ovšem flexibilní.“ Podíval se po nás a vzdychl si.

„Ale jak tak na vás koukám, vy tedy flexibilní nejste, vy ne!“