Rozálie Ferencová, studentka architektury, jejímž snem je stát se interiérovou designerkou

1. červenec 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Schodiště

Na severní Moravě žije mladá talentovaná studentka, Rozálie Kohoutová, která říká: „Mám ráda svoji velkou rodinu, kde si pomáháme a máme jeden druhého.“

„Ukončila jsem to státními závěrečnými zkouškami, které dopadly, díkybohu, úspěšně. A studuju architekturu a stavitelství,“ říká Rozálie Ferencová, která vždy měla blízko ke kreslení a ráda navrhovala bytové interiéry. A proto si po základní škole vybrala střední uměleckou školu. Pak tedy následovala architektura.

„Po studiu bych se chtěla věnovat interiérovému designu, ve kterém bych spojila architekturu i s tím, že bych tvořila vnitřky domů nebo jiných staveb.“

Rozálie se nebrání ani tomu, že by se za prací odstěhovala mimo Karvinou, protože zde moc nevidí své uplatnění. I když v současné době má i jiné aktivity, právě ve svém rodném městě.

„Pomáhám v rodinné firmě. Podnikáme v gastronomii – hospody a restaurace. V jedné restauraci se snažím to řídit, starat se o to. Navrhovala jsem i interiér té restaurace. Dál mé baví malování. Občas si zajezdím na kolečkových bruslích. Někdy si i zazpívám. A spousta jiných aktivit.“

V rodině Ferencových je na prvním místě rodina, vzdělání a práce.

„Kluci v naší rodině, bratranci, mají maturitu. Holky mají výuční listy. Zatím jsem se s maturitou dostala na vysokou školu jako jediná z holek z naší rodiny.“

A přávě rodina je Rozálčinou velkou oporou.

„Už když jsem nastoupila na školu, nevěřila jsem si, že bych to mohla dodělat a složit závěrečné zkoušky. Vždyky mi byla oporou moje rodina. Hlavně nejbližší rodina – taťka s mamkou a sourozenci. Určitě ale i širší rodina, strejdové a tety. Od začátku to vůbec nebylo jednoduché. Studovala jsem uměleckou školu, předměty, které jsme měli, bylo to tam zaměřené na něco úplně jiného a architektura a stavitelství je hodně i o počítání – matematika, stavební statika. Musela jsem se s tím poprat, ale nakonec se to zadařilo, i když jsem si po celou dobu studia říkala, že to nemůžu dát, ale nakonec, tím, že jsem se snažila a dávala do toho 100 %, podařilo se to.“

Na vysoké škole byla, jak říká, asi jedinou Romkou.

„Většina spolužáků a mých kamarádů pořádně ani neví, že jsem poloviční Romka. Na škole, co vím, co jsem tak sledovala studenty, připadalo mi, že tam nikdo z romské menšiny nebyl. Mohla jsem tam snad být jediná. Učitelé mi také nedávali nijak najevo, že bych byla něco míň nebo že by mě brali jinak než ty bílé. Vůbec ne. Našla jsem si spousty kamarádů a kamarádek. A nepřišla nikdy ani žádná otázka ze strany těch lidí, nic ve smyslu: Ty jsi Romka? – Vůbec. Nebyla potřeba. Teď už si myslím, že někteří to vědí, ale nemají potřebu to nějak projevovat, to vůbec, že by se se mnou třeba někdo nebavil... Naopak, myslím si, že většina lidí mě má ráda. Tam to nijak nepociťuju.“

Rozálka by v budoucnosti chtěla mít vlastní firmu, kde by se věnovala interiérovému designu a projektování celého domu.


„Kdyby tohle vyšlo, byla bych spokojená. Uvidíme. Ještě mě čekají dva roky na navazující inženýrské studium. Po těch dvou letech už bych byla architektka, inženýrka architektka. Přijímačky na to navazující jsem už udělala – tam se dělaly talentovky a přijímací pohovor. To se podařilo. Teď budu bojovat ještě další dva roky.“

autor: Dušan Vágai
Spustit audio