Šimon Pánek: Člověk v tísni je v Rusku nežádoucí organizace. To je svým způsobem kompliment

Šimon Pánek je jeden ze studentských vůdců, působil i jako zahraniční specialista pro oblast Balkánu. Je držitelem Stříbrné medaile předsedy Senátu, má Cenu Arnošta Lustiga, medaili Za zásluhy o diplomacii, je rytířem francouzského Řádu čestné legie a od 28. října 2025 má od prezidenta Petra Pavla Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Ředitel Člověka v tísni.

Bylo vám necelých 22 let, studoval jste na přírodovědě biologii, už před listopadem jste pomáhal v Arménii. Bylo ještě něco předtím, o čem se v rešerších nemluví?

Spoluzakladatel a dlouholetý ředitel společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek převzal od prezidenta Pavla Řád Tomáše Garrigua Masaryka 3. třídy za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva|foto:Zuzana Jarolímková, iROZHLAS.cz

Určitá potřeba strkat nos do věcí veřejných a možná dělat něco dobrého není moje zásluha, to asi je trocha genetiky, trocha výchovy v rodině, trocha přílišného čtení dobrodružných románů, kde jsem se vždy ztotožňoval s tím kladným hrdinou a chtěl v životě být jako oni.

Ale něco málo bylo. Já jsem jednak chodil do takových přírodovědných oddílů a vlastně už od roku 1987 jsem vedl dětský přírodovědný oddíl, schovaný pod obvodním Domem pionýru a mládeže Praha 4, který uvnitř obsahoval v podstatě skautské hodnoty. Kromě toho jsme měli takovou komisi ochrany přírody na gymnáziu v rámci hnutí Brontosaurus, které tehdy, byť pod oficiálními strukturami, nabízelo poměrně zajímavý prostor pomáhat v přírodě, zabývat se tématy jako recyklace. Dokonce jsem byl členem něčeho, co si říkalo recyklační skupina, přinášeli jsme první vědomí o tom, že recyklace existuje, jak je důležitá. Takže trochu něco jsem dělal už předtím.

Co trápí nejvíc naši společnost? Tím se odkazuji na vaši větu, že starosti máme i doma.

Já myslím, že nás jako celek trápí jakési tápání kudy dál a jestli budoucnost bude stejně dobrá, jako byly poslední desítky let. To je jakási nemoc, možná nemoc z přílišného dostatku stability, svobody, jistoty, kterou trpí většina vyspělých západních zemí.

A zároveň je spojena s těmi překotnými změnami, které zahájila globalizace, ale akcelerovaly se. Určitě velmi akceleroval přechod značné části informací a komunikačního prostoru na sociální sítě. To je pak období, kdy lidé jsou netrpěliví, chtějí mít zase zpátky tu svoji jistotu pro budoucnost.

Kdyby politická kultura vzájemné debaty byla méně vypjatá a útočná, tak by to pomohlo celé společnosti.

Pak nás určitě trápí polarizace. A já o ní mluvím možná deset let. Myslím, že tam všichni, kdo to myslí s touto zemi vážně, ať už jsou na jakékoliv straně spektra, by měli trochu ubrat ve způsobu toho, jak diskutují o věcech, jak vedou kampaně, jak se snaží získat navzájem nějaké body, výhody, pozice. Pak to kopírují postoje lidí na sítích. Podněcuje to větší asertivitu, možná dokonce agresivitu mezi lidmi, až někdy výzvy k násilí. Myslím, že kdyby politici ubrali a politická kultura vzájemné debaty by byla trošičku méně vypjatá a útočná, tak by to pomohlo celé společnosti.

V kolika zemích na světě působíte a kde naopak Člověk v tísni má dokonale zavřené dveře? Je vůbec nějaká taková země?

Já začnu z té druhé části. Dokonale zavřené dveře máme samozřejmě v Rusku. Tam jsme už pět šest let na seznamu nežádoucích organizací. Dnes jich je tam asi 160 nebo 170 z celého světa. A Člověk v tísni, to je svým způsobem kompliment, byla devatenáctá organizace, kterou se Ruská federace rozhodla označit za nežádoucí organizaci. Bylo to proto, že jsme dokázali efektivně podporovat ruskou občanskou společnost a na to navázané země, to znamená Bělorusko, některé země Střední Asie a podobně, určitě jsou to země jako Severní Korea, Turkmenistán a tak dále.

Já nejsem moc na ta čísla, ono se to také neustále mění, ale v této chvíli pracujeme se stabilním týmem a v dlouhodobých programech v nějakých cca 20 zemích a v dalších 20 pomáháme prostřednictvím partnerů. Tam, kde to jde, tak se samozřejmě snažíme neotvírat kanceláře, nemít tam zaměstnance, auta, necestovat tam a zpět, protože to je prostě drahé.

Díky zkušenosti, kterou máte, tušíte možná o maličko víc, co se bude dít dál, kde vaší pomoci bude dál třeba?

Snažíme se samozřejmě predikovat i to, co se děje v různých částech světa, kde jsme. My jsme minimálně zastoupení v Americe. V Jižní Americe prakticky vůbec, ve Střední Americe prostřednictvím těch našich programů na podporu lidských práv pomáháme aktivistům, jednotlivcům, organizacím, skupinám ve Venezuele, na Kubě a v Nikaragui. Jinak ve zbytku světa, když se podíváte na tu mapu, tak máme dlouhodobé programy v Africe, v Asii, na Blízkém východě, ale i v Evropě, zejména v jižní a ve východní Evropě. V těch oblastech se snažíme i predikovat, co se může stát.

Významnou součástí naší práce už není jenom reakce na živelní katastrofy, ale je to vlastně budování systému včasného varování, tak aby dopady živelních katastrof, které tam přichází velmi často, byly co nejmenší. To je zajímavý posun od toho pomáhat, když udeří povodně nebo tajfuny, dělat všechno pro to, aby než udeří, to lidé věděli a mohli se přesunout.

Šimon Pánek|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Takže ano, přemýšlíme o tom, jak plánujeme předběžně, zároveň musíme být pořád spíše reaktivní, protože to je taky naše služba, když se něco stane, tak být schopni během 24 hodin vyslat první týmy a začít pomáhat.

Na závěr nesmí chybět otázka od umělé inteligence. Kdybyste měl na měsíc úplně vypnout svět a řešit jen sám sebe, vydržel byste to?

Určitě bych to vydržel. I jsem si to zkusil. Ostatně člověk, který dělá přes 30 let takovou práci, kdyby si neuměl nějak porovnat profesionální přístup k tomu, co dělá, a neuměl odpočívat, tak by buď vyhořel, nebo by s tím dávno vybouchnul. Prostě by to opustil, protože to se nedá vydržet samozřejmě bez schopnosti regenerovat a odpočívat.

Já bych chtěl ještě poděkovat Češkám a Čechům. Češky jsou solidárnější, zdá se, ve všech formách pomoci, ať už je to ta pomoc sousedská, pomoc uprchlíkům, pomoc slabším nebo jsou to finanční příspěvky. Protože česká společnost, když o něco jde, je opravdu solidární. A to si myslím, že je skvělé.

Proč byla nadace Člověk v tísni registrována při České televizi? Proč podle něj stále ve společnosti opakujeme stejné chyby? V čem jsme zranitelnější, než jsme byli třeba před 30 lety? V jakých situacích dokáže Člověk v tísni pomoci? Poslechněte si celý rozhovor se Šimonem Pánkem.