Společné mlčení místo drilování paměti. To někdy prospěje člověku s demencí víc

Za čtyři měsíce ale zjistila, že přehnané nucení do učení trénování paměti nefunguje. Maminka jí nakonec  řekla,  že je unavená, a že si chce v klidu vypít kafe. Zoře trvalo nějaký čas, než to pochopila.

Nech mě v klidu vypít kafe

„Trvalo mi čtyři měsíce, než jsem pochopila, že mamka už je unavená, že už nechce přijímat nové informace. Krátkodobá paměť hodila stopku,“ vypráví Zora Voženílková.

Otázky jaký je den, roční období nebo kolik je sto minus devět, ztratily smysl. Zořina maminka, podobně jako mnoho dalších lidí postižených demencí, žije tady a teď. Už nežije obavami z budoucnosti, neřeší ani minulost. Důležitý je pro ni klid, pochopení a soucit, třeba i společné mlčení.

Trnitá cesta i pro pečující

Soucit s nemocným člověkem a pochopení jeho potřeb, to je velmi důležité. A pečující o lidi s demencí si většinou procházejí velmi trnitou cestou k pochopení celé situace.

Čtěte také

V pardubickém Seniorcentru lidé nachází aktivní život a nové příležitosti

„Buď člověk s demencí chce trénovat, to znamená, že má vnitřní motivaci. Nebo ji nemá. A v pokročilém věku má plné právo na to ji nemít. Motivace, která jde z vnějšku, tedy často od dětí, nefunguje.

Procházela jsem si také různými emočními stavy. Říkala jsem: Mami, tohle si musíš přece pamatovat. Říkám ti to potřetí!

Jako pečující si procházíte různými stavy – přes hněv, smutek – maminka byla přece vždycky moje opora, až to dojde k soucitu. Ty první dvě fáze doporučuji urychlit a u soucitu zůstat. Protože ten člověk se v podstatě vrací do svého dětství,“ uzavírá trenérka paměti Zora Voženílková.

Jaké nenásilné praktické věci může každý z nás vyzkoušet, aby se paměť oživila? Tipy pro lidi s vnitřní motivací si poslechněte v záznamu pořadu.