Stres, nemoci, nesnesitelné horko. Kameraman Michal Dvořáček by jel na Dakar znovu

O Dakaru se mluví jako o nejtěžší rallye světa. Náročná je nejen pro závodníky, ale i doprovodné týmy. Už podruhé dobrodružství Dakaru zažil dnešní host, Michal Dvořáček jako kameraman.

Narodil se v Opočně, žije v Žamberku a je obchodním ředitelem reklamního studia v Hradci Králové. Je také hudbníkem, má svou kapelu Mistr Mos.

Je to tak, že velká rallye člověka změní?

„Myslím, že v určitém slova smyslu rozhodně. Jsou tam dvě polohy, jedna je, když je člověk tam a říká si, že už tam nikdy nepojede, a druhá je, když je člověk zpátky, uplynou dva tři týdny a začne se mu to vracet a začne ho to zpátky volat. Mně třeba volá Peru, prolíná se mi to do snů. Dá se to přirovnat k vojně, člověk tam má režim – brzké ranní vstávání, dlouhé přejezdy a tak dále. Je to zkušenost, za kterou jsem rád.“

Kdybyste si měl vybrat jen jednu věc, která by vás nejvíc bavila?

„Cestovat. Objevovat nová místa, to jsem zjistil, že je můj největší hnací motor. Na Dakaru jsem měl s sebou ukulele, a když to viděl poprvé majitel týmu, se kterým jsme tam bivakovali, tak si myslel, že si dělám legraci, tam se šetří centimetry a já si vzal ukulele. Nakonec to všichni docenili. Ty cesty jsou tvořivé i pro tu kameru i skládání.“

Znám pár lidí, kteří jako kameramani v televizních štábech Rallye Dakar absolvovali a upřímně říkám, že nikdo z nich se nevrátil takový, jaký odjížděl. Čím to je?

„Asi je to dané tím, že tam jste s určitou skupinou lidí a taky tam zažíváte situace, které se vám tady standardně nedějí. A zažíváte je s těmi lidmi, tak se tam vytváří pouta a sociální vazby. Tam si sáhnete na dno v psychické rovině, taky se tam přihodí to, že tam probíhají virózy střevního charakteru, do toho vám tam skočí vysokohorská nemoc a jsou to další velké vlivy, do toho stres, protože jsme denně museli odevzdávat pořad pro Českou televizi. To všechno se sečte a vy musíte fungovat. Třeba nám přestalo jet auto, které bylo nové a my tam stáli na silnici, bez signálu a museli řešit, co budeme dělat. To jsou ty věci, které normálně nemáte šanci zažít.“

První nabídku na Rallye Dakar jste dostal jako kameraman, nebo co bylo vaším prvním úkolem?

„Přesně tak, už tam vznikla spolupráce s Vlastou Korcem a naším cílem bylo dávat obsah na Facebook toho týmu. Ukazovat, jak tam kluci žijí, jak se cítí, když dojedou a tak. Tam vznikaly první indicie, že by se z toho dal udělat pořad. Bylo to napoprvé jednodušší, když člověk neví, do čeho jde. Třeba ne každému se dobře spí, a když jdete ve dvě ráno spát a ty stroje mechanici pořád zkouší, přidávají plyn a kolem hlavy vám ty stroje jezdí. To zjistíte, když třeba 14 dní spíte jen hodinu nebo dvě denně, jestli jste schopní dělat nějaké výsledky. Byl jsem proto rád, že první nabídka dopadla takhle, že to nebylo tak složité a komplikované.“

Když přišla ta nabídka, tak jste bez rozmýšlení kývnul?

„Já jsem dost intuitivní člověk, takže to ze mě vyjelo a pak jsme se o tom bavili po 14 dnech a drsňácky to přijal. Měl jsem tam v roce 2017 nepříjemnost, že tam byla vedra. Na sluníčku bylo snad šedesát stupňů a my tam celý den běhali. Pak jsme skočili do auta, které bylo klimatizované tak na 25 stupňů a zatuhnul mi krk a když jsem se chtěl otočit, tak celým tělem. Tak to je třeba věc, jaká se tam děje. Co musím pochválit, je francouzský Červený kříž. Naprosto famózní. Dali mi indicie, co mám dělat, když to bolí a třeba za 4 dny mě dali do pořádku. To jsem zíral, co je možné.“

Co znamená extrémní počasí a písek pro techniku, kterou používáte?

„Nastal problém hned při prvním dni startu, ještě v Limě. Zjistil jsem, že mám na čipu prach na kameře. To je problém, protože ty obrázky jsou světlé a je to tam vidět. Tak jsem půl dne jezdil po Limě a hledal servis Sony, který by to vyčistil. Asi pátý servis řekl, že to udělá, ale do pěti dnů. Tak jsem je tam přemlouval a oni se smilovali. Z toho písku jsem byl nešťastný, hodně měním objektivy, takže to bylo hodně nepříjemné, písek byl i v počítači. Všechna technika se pak musí nechat vyčistit, i telefon mi přestal fungovat.“

Alena Zárybnická a kameraman Michal Dvořáček

Dostal jste se tam do situace, že vás něco natolik překvapilo, že jste i přestal točit?

„Minulý rok určitě, navštívili jsme v Bolívii trh v horách a ti lidé z té návštěvy nebyli nadšení. Dostali jsme se tak do konfliktu s místními indiány. Druhá věc byla, že mladí kluci zabíjeli na silnici lamy. To byla zvláštní podívaná, tam bylo přivázaných třeba deset lam a ostatní se musely dívat na to, jak zabíjí ty ostatní. Nastavil jsem kameru a to se setkalo s velkou nevolí, tak jsme se dostali do situace, že jsme museli vysvětlovat, že to smažeme a oni na nás křičeli a mířili na nás nožem od krve té lamy. To bylo nepříjemné.“

Kdo jsou podle vás ti největší dakarští borci?

„To je úplně jasné. Malé moto. To jsou lidé, kteří tam nemají svůj tým a jsou tam sami a mají tam jen nějakého parťáka a spravují si tu motorku sami. To jsou pro mě největší dakaristi. Přijedou, stroj si opraví, jdou na chvilku spát a pak jedou znova. To je hodně drsné.“

Minule tu byla Silvie Dymáková a tady je její otázka pro vás: „My se spolu známe, ale delší dobu jsme spolu nemluvili. Zajímalo by mě, co ti řekla tvoje žena, když po narození dítěte jsi jí oznámil, že odjedeš na tak dlouhou dobu pryč?“

„Mám úžasnou ženu, mám obrovské štěstí, že je chápavá. Její bratr je velký sportovec, fotbalista. A jak asi vyrostla v rodině, kde se tomu sportu ty věci trošku přihnou, tak mi v tom nebránila. Je skvělá matka, takže se dokázala postarat o naši dceru a taky cítí ty věci, že to jsou obrovské životní zkušenosti. Tak mi jen řekla ať jedu a ať si udělám potřebná očkování.“

Spustit audio