Tátova rada Viktoru Kunovi? Když ti nestačí 24 hodin, tak si ráno přivstaň!

30. září 2018
Houslista, horolezec a dobrodruh Viktor Kuna

Budeme se toulat po horách, po Krkonoších, Alpách i po Himálaji. S původně houslovým virtuosem, dnes dobrodruhem a cestovatelem Viktorem Kunou. Narodil se v Praze a do roku 2002 odehrál na 1500 houslových koncertů po celém světě jako sólista i se symfonickými i komorními orchestry.

Pak se mu zásadně změnil život. Z hudebníka se stal cestovatel a dobrodruh a pořadatel festivalu Dech hor.

Začněme v Pasekách, tam vaši rodiče koupili chalupu?

„Když mi byly asi dva roky, tak jsem byl slabý na průdušky, což pro horolezce není moc dobré. A na tom základě se tam rozjeli hledat nějakou chalupu, aby se mi ty průdušky zlepšily v té výšce. No a skončilo to v horské krásné obci, která leží na pomezí Jizerských hor a Krkonoš. Zároveň ráj pro houslaře, odtamtud pochází celý rod Špidlenů a Pilařů. Táta tam pomáhal dávat dohromady muzeum, kde je velká sbírka houslí.“

Tatínek měl vztah k muzice?

„No ježišmarjá. Kdyby neměl, tak nejsem fackovanej, abych hrál na housle. Můj táta byl dřív muzikant, i když ne moc profesionální, ale už na gymnáziu dirigoval studentský orchestry a hrál na klavír. Jelikož měl muziku strašně rád, tak potom vystudoval hudební vědu a dnešním dnem je doktor věd, velmi uznávaný muzikolog a napsal asi 30 knih, témata hudba, muzikologie a tak dále.“

Alena Zárybnická a Viktor Kuna před studiem

Neměl jste nikdy chuť utéct od houslí ke kytaře nebo jinému hudebnímu nástroji?

„Kdykoliv jsem jel na tu chalupu. Protože všechny víkendy potom končily u nějakého táboráku nebo v hospodě a já se od kytary nemohl odtrhnout. Hrát v kapele, po tom jsem toužil, ale nedovolil jsem si to. Byl jsem vyučen disciplíně mít osm hodin denně housle v ruce a byl naučený, že pokud nepůjdu v té jasné linii, tak se nic nepovede.“

Mě při tom, co jste teď povídal, napadlo srovnání s Emilem Zátopkem, který také trénoval daleko víc, než všichni jeho ostatní soupeři, protože věděl, že to je cesta.

„Táta mi vždycky říkal: Když ti nestačí 24 hodin denně cvičit, tak si ráno přivstaň.“

V Česku jste vystupoval v cyklu České filharmonie a FOK, jaké je české publikum?

„To je otázka na tělo. Jaké bylo v 90. letech, protože od roku 2002 nehraju. Já si velice všímal toho, že v Německu nebo na Balkáně to publikum je takové spontánnější. Jakmile zahrajete Paganniniho, tak křičí Bravo!, po koncertě přijdou, všichni chtějí podpisy. U nás to bylo takové akademické. Lidi přišli naštvaní, jak se tady žije, byla to nějaká taková doba. Ani víc to nechci popisovat, ale ty nejhezčí zážitky, které z publika mám, to byla Amerika a Balkán. Speciální publikum je v Rusku. Zvyklé na fantastické výkony. Když jsem hrál se Zakavkazskou filharmonií nebo v Baku, tak jsem věděl, že jdu na pódium, kde nedávno stál vynikající národní umělec a šílená hvězda. Moje prdelka byla strašně stažená a jednou, když jsem vstupoval na pódium, tak jsem nevěděl, že to bere živě televize. Strachy jsem se otočil a vrátil jsem se. Musel jsem nabrat dech, v hlavě si to srovnat a pak jsem šel.“

Jé, ty seš někdo jinej, řekl poté, co mi bodl nůž do zad.

Po úrazu míchy se vám zásadně změnil život. Co se vlastně přihodilo?

„Já jsem to dost dlouho tajil, protože lidé na to reagovali různě. Prostě jsem vystoupil v Ďáblicích z auta a ožralej člověk, recidivista, který měl za sebou čtyři napadení různých lidí a byl trestaný, mě zezadu bodnul nůž do zad, který mi prolítnul mezi obratlema do míchy. Kdybych ho neslyšel a nenatočil se, tak to šlo do srdce a do plic, protože ta bodná rána byla 12,5 centimetru. Já v momentě ochrnul, spadnul na chodník, pode mnou kaluž krve a zajímavé bylo, že jsem to vůbec necítil, jen plesknutí. Spadl jsem a on jen řekl Jé, ty seš někdo jinej, já jsem si tě s někým spletl a odešel. Nicméně to viděli lidi, zavolali policii a ten člověk byl odsouzený. Trapné bylo, že to trvalo asi tři čtvrtě roku. Ten člověk byl v podmínce za jeden delikt, za druhý čekal na výkon trestu 2 roky a za mě dostal 3,5 roku. To se mu zkumulovalo a odseděl si dva roky a byl puštěný. Jeho otec byl bachař. A dokonce když jsem byl na víkendy pouštěný z nemocnice, kamarádka mě vezla domů a já ho viděl před hospodou, jak tam stojí s bandou. Řekl bych, neuvěřitelná nespravedlnost.“

Co to s vámi udělalo, když jste ho viděl?

„Já jsem v té době byl plný různého strachu. Po těch čtyřech měsících jsem byl o berlích, nechodil jsem a byla to taková bezmocnost. Po 16 letech v zahraničí jsem začal chápat, kde žiju.“

Jako téma největšího filmařského projektu jste si vybral Krkonoše. Jedinečná zpráva o jedinečných horách, tak se praví v podtitulu. Kde se zrodila ta myšlenka?

„Popravdě, ve mně ne. Najednou zazvonil telefon a zavolal mi kamarád Martin Král z Jilemnice, ať tam přijedu a jdu se kouknout na nějaký záběry. Tři roky chodil po Krkonoších a ukázal mi asi 50 hodin hrubého materiálu, který udělal. Co udělal v roce 2013, se vyhodilo, protože nevěděl co je stativ a pak tam něco zbylo. Chtěl udělat čtyřicetiminutový film. Já byl tehdy bez zaměstnání a říkal jsem si, že to je dobré na tu depku, kterou jsem měl a čtyři týdny, než jsem nastoupil do dalšího zaměstnání, tak jsem 16 hodin denně seděl u počítače a stříhal. A byl jsem tak naštvaný, že jsem si říkal, že to je strašný, chudáci lidi a ani jsem na to nešel do kina. A najednou v pondělí volá ředitel gymnázia v Nové Pace a říká, že to je dobré. Že to chce pro studenty a já že ne, že je to příšerné. Volám Martinovi a vznikl nápad, že na tom budeme dál pracovat a něco s tím uděláme. Po půlroce byla premiéra a přišly mraky lidí. Byl to neuvěřitelně krásný zážitek a měl jsem z toho radost. Pak jsme udělali premiéru v pražské Lucerně a bylo vyprodáno, lidi tleskali. Dodávali mi kuráž, ať to dodělám a ještě na tom pracuju. Pak začala další práce ještě na rok, o víkendech filmování a potom jsme udělali tu devadesátiminutovou verzi a udělali takový dokument.“

Je nějaká země, kde byste dokázal trvale žít?

„Ta země se jmenuje Paseky nad Jizerou.“

Minule tu se mnou byl tiskový mluvčí Správy krkonošského národního parku, Radek Drahný a tady je vzkaz pro vás. „S Viktorem Kunou jsme v kontaktu i ohledně jeho filmu Krkonoše. Pokud bych se ho mohl na něco zeptat, tak na čem teď pracuje, co dalšího připravuje a na co se můžeme těšit.“

„Panu Drahnému bych chtěl poděkovat, protože nás při tvorbě filmu Krkonoše podporoval a dokonce sám ve filmu vystupuje. Mám trošku strach, když řeknu, že mám nějaký sen něco natočit, tak aby to nebylo zavazující. Nicméně tím, že chalupaříme na pomezí Jizerských hor a Krkonoš, tak by asi ty pohledy měly směřovat k Jizerským horám. Takže musím se přiznat, že občas si ve volném čase čtu knihu o Jizerských horách a trošku si píšu body a informace, takový začátek scénáře.“