Trénink polárníka Petra Horkého: Vynést na rozhlednu 30 kilo limonád

Navštívil stovku zemí, natočil stejný počet filmů, odvysílal tisícovky živých přenosů v České televizi. Ačkoliv ho moderování pořád baví, je jako režisér šťastný. Je dvojnásobným držitelem Ceny Egona Ervina Kische, nominován byl na Českého lva a taky na Cenu Czech Press Photo. Petr Horký, režisér a polárník.

O rodném Brně mluví jako o městě prvních lásek, svých muzikantských začátků a o místě, kde se lecčemus naučil od Vlasty Redla, Wabiho Daňka a Slávka Janouška. Vystuoval pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku a teď, po pětadvaceti letech práce v médiích, dodělává doktorát na Fakultě mediálních studií Univerzity Karlovy.

Točíme v listopadu, vysílat budeme v prosinci a to už tuším, budeš někde ve světě. Dívala jsem se na sociálních sítích na fotografie sudu a pneumatik.

„Trenér, který mě roky trénuje a připravuje na tuhle cestu, Láďa Pokštefl, tak on zastává teorii, kterou sdílím, že trávit veškerý čas jenom v posilovně je strašná nuda. Takže děláme takové věci, že on vezme trakař nebo kolečko, na to naložíme keg s 30 kily limonády, další třicetikilový řetěz a závaží a já s tím vyjedu na kopec po štěrkové cestě k rozhledně a vynesu to dolů. On to má tak promyšlené a zmáknuté, že to je naopak velmi šetrné k tělu a přitom je to legrace. Oba se u toho řehtáme, já potím krev, ale je to zábavné trénování.“

Petr Horký

Dívala jsem se na tvůj web, u životopisu je fotka čtyřletého kluka, který drží v ruce klasickou rámovou pilu. Proč zrovna tu, má to nějakou symboliku?

„To je dobrý postřeh, protože ta fotka je pro mě důležitá a dokonce jsem popis téhle fotky použil do předmluvy knížky rozhovorů, které už dva roky dělám s různými lidmi a která by v lednu nebo v únoru měla vyjít. Tam jde o to, že tam jsem jako malý, který se tou pilou říznul, a tehdy jsem řešil, co to je to říznutí. Cítím bolest, ale já, jako Petr, moje duše a bytí, mně se nestalo nic, ale přitom mám pocit, že se něco děje. Jak to teda je s tím lidským bytím? Co je duše, co je tělo, co je já? A tehdy se tomu většina dospělých smála, naštěstí moje maminka to vzala vážně, povídali jsme si o světě a životě a pro mě to byl takový okamžik, kdy jsem do svého života pustil existenciální otázky.“

Mě vždycky bavilo tvoje soustředění, když si s lidmi povídáš. Byl nějaký moment, kdy sis řekl, že to je odpověď, kterou jsi absolutně nečekal, že tě vykolejila natolik, že jen těžko hledáš další nit rozhovoru?

„Určitě ano, tam je ale důležité, že já většinu rozhovorů nemám úplně rozmyšlenou. Já mám připravené znalosti, že jsem toho člověka naposlouchal, načetl, čtu jejich knihy a musím to téma milovat. A ten člověk mě musí strašně bavit. Nemusím s ním souhlasit, já s ním mohu mít dokonce i rozepře, ale musí se mi líbit jeho oheň, vášeň s jakou je něčemu oddaný. A pak tam přicházím se s ním potkat. A já tam přijdu s tím, že něco o něm vím, něco nevím, a chci si povídat. Ten rozhovor končí velmi často jinak, než jsem si plánoval a tím pádem dochází k tomu, že mě ty odpovědi překvapují. Naopak, když se to děje, tak z toho mám velikou radost. Překvapila mě Freya Hoffmeister, která je světově proslulá kajakářka, která na kajaku obeplula jižní Ameriku a teď obeplouvá severní, která úplně normálně během rozhovoru řekla, ať se k ní přidám, že mám rád mráz a nebudu úplná trasořitka. Začal jsem trénovat na kajaku, ale pak se mi rozeběhly další projekty a musel jsem říct ne.“

Petr Horký aneb dobytí pólu

Byl nějaký okamžik v tvých cestách, kdy ses cítil bezradný, kdy bylo tolik variant na výběr dalšího řešení té dané konkrétní situace?

„Nenapadá mě moc takových okamžiků, protože já zastávám názor, že když se během výpravy dějí neočekávané situace, tak to znamená, že někdo něco strašně zvoral. Buď se špatně připravil, nebo udělal hrubou chybu během výpravy. Ale napadla mě situace, kdy jsme pochodovali s českými jeskyňáři venezuelskou džunglí a hledali jsme první výstupovou cestu na stolovou horu Akopán, kde jsme měli pojmenovávat místa, a mělo tohle vznikat. A kamarád se zranil, přišel o oko a my se museli vracet džunglí zpátky. První jasný úkol byl vrátit se zpátky k indiánům a od nich zajistit transport, což se nám povedlo. Kamarád úplně parádně obstál, ukázal, jakou má v sobě obrovskou sílu. A najednou jsme zjistili, že ho nemáme jak dostat do civilizace. Strávili jsme den a půl tím, že jsme seděli u vysílačky a střídali jsme se s těmi indiány a vysílali jsme S.O.S. a doufali jsme, že některé z prolétávajících letadélek ten signál zachytí a přistane. To byl stav bezradnosti.“

Odtajníš místo, kam se teď chystáš a na co trénuješ?

„Jasně, tohle je první větší debata, ve které to říkám, to je taková časová kapsa, že to říkám teď, v době kdy tam ještě nejsem, ale vysílat se to bude až tam budu. Mně se podařilo za vydatné pomoci přátel, podporovatelů a spolupracovníků zrealizovat přípravu na jižní pól a Mont Vinson. Takže já bych 1.  prosince měl odletět do Patagonie, odtud pokračovat do Antarktidy.“

O tobě musím říct, že jsi kromě jiného také skromný člověk. Vím, že se ti bude na mou otázku těžko odpovídat, ale na co jsi pyšný?

„Na film o Zikmundovi. Na rodinu, že nám to doma funguje. Na naše holčičky, že to jsou osobnosti.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.