Úvaha k židovskému Novému roku stromů

18. únor 2007

Na počátek tohoto měsíce - 15. dne hebrejského měsíce švat - připadl svátek zvaný Tu bi-švat. Hebrejské označení vyjadřuje právě toto datum. Čím je pro židovský kalendář významné? Připadá na ně Roš ha-šana le-ilanot neboli Nový rok stromů. Tento menší svátek nebyl ustanoven Tórou, ale až Talmudem. V Erec Jisrael - Zemi Izraele - bylo zvykem přinášet každoročně desátek z úrody ovoce a 15. den měsíce ševat byl datem, jímž toto období začínalo. Současně však Nový rok stromů připomínal, že v Erec Jisrael začíná jaro a stromy rozkvétají. Po vzniku izraelského státu před téměř šedesáti lety se ujal nový zvyk - vysazovat 15. ševatu stromy. Svátek tak získal i navýsost současný rozměr: zvýrazňuje význam ochrany přírody.

Mnozí ekologové mají judaismu a přeneseně i křesťanství za zlé, že svým učením příliš zvýrazňují nadvládu člověka nad přírodou. Tím jako by se oba velké monoteistické systémy podílely na dnešním kořistnickém vztahu člověka k přírodě.

Budeme-li se držet učení tradičního judaismu, lehce zjistíme, že k takovým výtkám není žádný důvod. Židé, pravda, věří, že Stvořitel učinil člověka nejdokonalejším ze všech bytostí na zemi. Jeho dokonalost je však jen Božím darem, který člověku umožňuje, aby svět spravoval podle moudrých Božích zákonů.

Co se týče vztahu člověka k zemi, je pro něj zásadně určující, že země člověku nepatří. "Země je má," praví Bůh dle Třetí knihy Mojžíšovy. Toto konstatování nabývá v soudobé aplikaci tradičního judaismu vztah i ke globálním problémům. Oblast považovaná z hlediska talmudského práva za veřejnou - do níž se například počítají nejen řeky a ovzduší, ale i třeba ozónová vrstva - nepatří nikomu z lidí, musí sloužit všem.

Přesvědčení, že neživá příroda, rostliny a živočichové nejsou vlastnictvím lidí, má však ještě další důsledky. Midraš praví, že kdo užívá bohatství světa bez požehnání, má být považován za zloděje. Kdo žehná stejně jako ten, kdo odděluje desátek, pokorně přiznává, že člověk smí užívat bohatství země jen podle vůle jejího jediného, skutečného vlastníka - Stvořitele.

Jaký je však Boží záměr, kterým se má lidstvo řídit? Židé nacházejí odpověď především v biblické První knize Mojžíšově. "I stvořil Bůh člověka k obrazu svému," praví se zde. "K obrazu Božímu stvořil ho; muže i ženu - stvořil je. A požehnal jim Bůh a řekl jim Bůh: ´Buďte plodnými a množte se a naplňte zemi a podmaňte (si) ji, a panujte nad rybami mořskými a nad ptactvem nebeským a nad všelikým životem, který se plazí po zemi.´"

Na základě těchto veršů židovská tradice rozvíjí základní ideu jedinečné Boží svrchovanosti nad zemí. Především: člověk byl podle Tóry stvořen na zemi jako poslední, jako vyvrcholení stvořitelského díla. Talmudský traktát Sanhedrin však dodává: "Je-li člověk hoden, praví se mu: ´Vše bylo předem stvořeno k tvému prospěchu.´ Je-li však pyšný a příliš se vyvyšuje, připomíná se mu: ´I obyčejný komár byl stvořen dříve než ty.´"

Stojí za zvláštní zdůraznění, že židovská vize světa je vždy vedena etickým přístupem ke skutečnosti. Judaismus je etickým monoteismem. Vztah člověka k přírodě a zemi podřizuje mravním hlediskům, která Židé považují za určující pro existenci tohoto světa a zachování života na něm. Proto ani jedinečné privilegium, kterého se člověku od Boha dostalo, nemůže vést k devastaci životního prostředí. Podmanit si zemi neznamená zotročit ji. Země se má stát pro člověka plodnou a on sám má k tomu svými bohabojnými činy přispět.

autor: Leo Pavlát
Spustit audio