Václav Souček: Pěkné číslo

Dopouštím se výjimečně jedné osobní gratulace, mířené do kruhu osobností královéhradecké kultury - a není v tom žádný obvyklý osten. A kdyby nebylo upozornění z řad kámošů, nebylo by ani těchto slov.

Trvalo to, než jsem nabral nějaké rozumy o žánru zvaném folk (vymetal jsem spíš knihovny), a nebýt Ládi Straky a Lokálky, asi bych zůstal poznáváním nepolíben. Do okruhu hradeckých veličin z oněch dob čítám tehdejší osobnosti od Kantorů, z Dělové koule, Savany, Úsvitu, a taky Výletů, dvojičku Pepíků - Tázlera a Janiše. Právě Pepy Tázlera se „congratulation“ týká.

Akustická kytara M - 000

Obcházel jsem troufalé autory uctivým obloukem, jako čtenář a prozaik obdivující schopnost zhudebnit verš, nebo se vypořádat emotivním textem s hudebními motivy, natož pak chopit se nástroje a vdechnout těm nápadům život. Jenže dlouho držet jazyk za zuby jsem nikdy nevydržel, a tak jsem se dočkal drobného ústrku třeba od Honzíka Rafaje, když jsem nepoznal flétnový úryvek z Vivaldiho. Nedůvěřivé pohledy na věčného laika jsem dávno počítat přestal.

Proč tahle neumělá gratulace jednomu z těch Pepíků? Trochu z lítosti, že se našel i v jiném kumštování, trochu v obdivu, jak si poradil se životem, a trochu v naději, že se kytary nadobro nepustil. Léta toužím způsobit setkání všech těch někdejších „kluků“, v jedné hospodě, jako zamlada. Je na to ještě dost času - nejlepší muzikanti prý dozrávají až po sedmdesátce.
A ta se tě, Josefe, prý právě dotýká. Neboj se jí. Sedmdesátka umí být pěkné číslo. Tak někdy někde!

autoři: Václav Souček , baj
Spustit audio

Související