Výživný první rok univerzitní ombudsmanky. Dělá si jméno a získává důvěru

Že bude tolik podnětů, se prý dalo čekat. „Kolegové a kolegyně, co jsou ve službě delší dobu, tak říkali, že když nastoupili a byli první v té funkci, přišel takový náraz. Každý, kdo měl něco na srdci, tak zkusil přijít. Zatím je podnětů pořád stejně hodně. Uvidíme, co bude dál.“

Nevhodné chování vede

Celkem dostala ombudsmanka 24 podnětů od 30 lidí. „Z toho bylo 15 studujících, 13 zaměstnanců, jeden bývalý studující, který právě ukončil studium a jeden se nedal ztotožnit, protože byl zcela anonymní. Podněty přišly z pěti ze sedmi fakult. Nic nepřišlo z Fakulty restaurování a z Fakulty elektrotechniky a informatiky. Tam mám kancelář. Tak asi proto, že tam sedím, tak se tam nic neděje,“ usmívá se.

Čtěte také

Sedm fakult a tisíce studentů. Jak rostla Univerzita Pardubice?

Dohromady 9 věcí vyhodnotila Labudová jako důvodných a navrhovala řešení, 8 jich pak skončilo v rovině konzultace. „Často lidé přicházejí a říkají, že nevědí, jestli jsou tam správně, ale… Pokud je něco mimo mou kompetenci, předávám to kompetentním. Někdy jsem ale zjistila, že je pravda na obou stranách. Pak nastupuje moje mediace. Ve všech třech případech jsme taky došli k nějaké dohodě. Měla jsem i dvě falešná obvinění, kdy nespravedlivě obviněný člověk se mou zprávou očistil.“

Nejčastěji jde o nevhodné chování jakékoliv formy. „Řešili jsme i nějaké psychické potíže. Na univerzitě máme poradenské pracoviště, kde jsou psycholožky, které dokážou poradit. Tam jsem odkázala. Jeden podnět se týkal podmínek udělování stipendia, což není úplně moje kompetence, takže jsem předala rektorátu. Od zaměstnanců byly poměrně časté stížnosti na nevhodné chování ze strany nadřízených – náznaky bossingu, nerovné odměňování. Jeden podnět se týkal potenciální diskriminace studenta se zdravotním postižením.“

Navrhne, nemění

Postup práce ombudsmanky má poměrně jasné parametry. „Přijmu podnět, zjišťuju co nejvíc informací. Řídím se tím, jestli ten člověk chce vystoupit z anonymity anebo být dál anonymizován. V každé fázi se ho ptám. Snažím se získat co nejvíc úhlů pohledu od všech lidí, kteří k tomu můžou něco říct. Pak vzejde nějaký závěr, který předávám lidem, co na rozdíl ode mě mají nějakou výkonnou pravomoc. Navrhnu tam další postup, který by za mě pomohl. Někdy je to delší proces, který tímhle nekončí.“

Do redakční pošty Českého rozhlasu přišel 2. června v deset hodin večer anonymní mail nepodepsaného údajného zaměstnance univerzity. Ombudsmanka ho celý přečetla. „Za mě tohle je extrémně obecné oznámení. Já samozřejmě můžu přijmout i totálně anonymní oznámení, ale moje možnosti v tu chvíli jsou velmi omezené. Jakmile ten člověk se mnou nejde do kontaktu, neřekne mi nic konkrétního a jsou tam obecné formulace, tak se mi s tím pracuje poměrně těžko. Vždycky je lepší, když ke mně člověk pojme důvěru, přijde a domlouváme se, za jakých okolností a jestli vůbec vyjde – lidově řečeno – na svoje triko s tím oznámením.“

Proč někdo píše médiím a nenapíše ombudsmance? A jak se z jejího pohledu změnily poměry na dopravní fakultě? Poslechněte si celý rozhovor