Za zrodem znojemských okurek stojí opat Šebestián. Postupně si je zamiloval celý svět

Tehdy zmíněný opat tamního premonstrátského kláštera dovezl ze statků v Uhrách semena planě rostoucí okurky. Těžko říct, jestli chtěl obohatit klášterní jídelníček, nebo podlehl dobové víře, že okurky mají nevídanou léčivou moc a jsou účinným lékem proti moru!

Okurkám se v mnišské zahrádce skvěle dařilo. Znojemsko má totiž pro pěstování okurek ideální půdní a klimatické podmínky. A tak se brzy začaly pěstovat i mimo klášterní zdi.

Dlouho byly jídlem chudých a potravou dobytka. Vznešeným jazýčkům nechutnaly, protože byly hořké. To se lidé snažili přerazit kořením, hlavně koprem. S rozvojem pěstování okurek rostla také potřeba prodloužit jejich trvanlivost. A tak se začaly nakládat do soli a octa a nejprve v putnách, později ve skleněných lahvích rozvážet po okolních trzích.

Počátkem minulého století se do znojemských okurek zamiloval celý svět – vozily se i do Austrálie, Ameriky nebo Indie.