Zahajovací ceremoniál olympiády se střeží jako jaderné zbraně

Za pár dní budeme u televizních obrazovek sledovat, jak se daří nejen našim sportovcům. V pátek, 9. února začínají 23. Zimní olympijské hry. A o nich budeme mluvit s Vladimírem Drbohlavem, který má v České televizi všechno kolem olympiády na starosti.

Narodil se v Praze a už při studiu na fakultě Sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy spolupracoval s tehdejší Československou televizí. V roce 2017 to bylo 40 let, co se z externisty stal zaměstnanec.  Před dvěma lety získal za celoživotní propagaci sportu a šíření olympijských hodnot v publicistice Cenu Oty Pavla. Komentoval 35 různých sportů, odvysílal před 600 přímých přenosů a natočil více než 2500 reportáží.

Letošní olympiáda v Koreji bude tvoje šestnáctá, je to tak?

„Pokud započítám i Sarajevo, kde jsem nebyl akreditovaný a točil jsem před zahájením, tak je to šestnáctá.“

Četla jsem o tobě, že jsi porazil takové hvězdy, jako byl trojnásobný olympijský vítěz, lyžař Jean-Claude Killy nebo taky jednoho z nejlepších fotbalistů historie, Michela Platiniho. Ale že to nebylo v lyžování ani ve fotbale.

„To byl takový sranda podnik, byli jsme na zasedání Mezinárodního olympijského výboru a byl tak turnaj v bowlingu. Tehdy jsem trefil dvojici neobyčejně slavnou a dokázali jsme je vyřadit, ale mohu si tyhle dva dát do svého sborníku skalpů.“

Která země tě zaujala natolik, že ses tam musel vrátit a prozkoumat ji víc než jen sportoviště, hotel a redakci?

„Těch zemí by byla spousta, náš problém u těch sportů a třeba u atletiky je takový, že běží od začátku do konce, přece jen u fotbalu jsou dny volna. Já se vracel do několika zemí, zaujala mě třeba Brazílie.“

Začínal jsi jako každý, kdo přijde do sportovní redakce, tedy asistencí komukoliv v čemkoliv?

„Existovala skupina, na kterou se zapomíná, ale patří k legendárním uskupením historie sportovní žurnalistiky a to byl kolektiv Branek bodů vteřin. To je nejstarší zpravodajská relace, která od roku 1957 každý víkend mapovala veškeré sportovní dění. A protože počet interních zaměstnanců byl omezený a nikdy by se nepodařilo vyslat na místo lidi v dostatečném počtu a dostatečně znalé věci, tak ještě před zrodem Branek se sestavila skupina externích kameramanů a redaktorů, kteří měli vlastní profese a vyráželi a představovali sport. Tahle obměňující se parta protáhla Branky body vteřiny jejich nejslavnějším obdobím a v 60. letech se z toho stal pořad, který byl na absolutní evropské špičce. Pro mě jako studenta bylo nesmírně zajímavé mezi ně zaplout a měl jsem poté dokonce tu čest celý kolektiv poté vést až do roku 1994.“

Kvůli sportu jsi prý dezertoval ze základní vojenské služby ve Znojmě. Utajilo se to tenkrát?

„Muselo se to utajit. Celou dobu jsem měl dohodnutou vojnu v armádním filmu, potom vydal ministr obrany strohé nařízení, že každý absolvent musí k bojovému útvaru. Takže jsem nastoupil do Znojma, měl jsem ale domluvené s režisérem Pavlem Pospíšilem, že na Mistrovství světa v atletice vyzkoušíme takzvaný druhý televizní okruh.“

Mnohé sporty kvůli tomu, aby je bylo možné vysílat, musely změnit svá pravidla. Která změna pravidel byla vůbec nejvýraznější?

„Především to byla otázka délky. Volejbal jsem sledoval v Montrealu, hrálo se pět setů a všechno se hrálo na ztráty a zažil jsem, že jeden set měl délku dnešního zápasu. Bylo to extrémní. Tam si vynutila televize změnu toho, co bylo absolutně dané a zažité.“

V absolutním utajení, jsou také poslední běžci štafety s olympijským ohněm.

Divácky vděčné jsou také zahajovací ceremoniály. Už tušíš, jak bude ten v Pchjongčchangu vypadat, nebo instrukce dostáváte do ruky až před vysíláním?

„To je v naprostém utajení, v posledních desítkách let to je jako dostat se k informacím o vývoji jaderné zbraně. Jsou obecné informace, třeba kde bude stěžejní scéna, ale první možnost seznámit se s instrukcemi máme dva dny předem, kdy je zkouška, na kterou jsme jako komentátoři se speciálními pasy připuštěni, ale jsme kontrolováni, že nesmíme mít možnost záznamu. Někde nám i brali mobily. Můžeme si jen zapisovat. Další záležitosti, které jsou předmětem absolutního utajení, jsou poslední běžci štafety s olympijským ohněm. To nám naskakují do informačního systému. Pro mě byl zjevením zahajovací ceremoniál v roce 1992 v Albertville. Byl o 50 let dopředu, to byla věc, která v tom horském prostředí působila mimo čas a prostor, až příliš futuristicky. Jestli si vzpomínáte na tehdejší neuvěřitelné kostýmy, rej, choreografii, to bylo velmi unikátní. Vzpomínám také na Calgary v roce 1988, tam byla velká zima, teploměr ukazoval -36°C, ale pak přišel chinook a v průběhu jediného dne bylo 12°C a při slavnostním zahájení řádil spíš vítr. Tehdy tam na zahájení tančili sousedé z toho města, ale to by dnes už nebylo možné, to je plně profesionální a ty domácí vložky jsou jen v určitých sekvencích. Tehdy v Calgary zřítil celou kulisu skalistých hor poryv větru, ozvala se rána, všichni se vyděsili a pokračovalo se dál.“
 
Na závěr Záletů nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Pro tebe tu mám jednu od výrobce lyží Milana Luštince. „Jak dlouho před tím, než olympiáda začne, se musíte začít připravovat?“
 
„Od té doby, co přešla olympiáda do dvouletých cyklů, tak začínáme ještě před tou předchozí. Přibližně tři roky před olympiádou si musíme stanovit základní požadavky pro operaci na místě, počty komentátorských míst. Je to záležitost, která rozhodně není na poslední chvíli.“

Spustit audio