Zapomenutý svatební zvyk. Plodnost měla zajistit dřevěná kytice

Svatební klíč, skleněná lahev s širším hrdlem, do kterého se zasouval hrot dřevěné zdobené kytice s postavami, byl při svatebním obřadu důležitým symbolem. Mladému páru měl zajišťovat plodnost. Svatební klíč byl součástí svatebního průvodu, ale také svým způsobem středobodem nevěstina stolu. „Jedná se vlastně o krajovou obdobu zelených svatebních stromků, které byly ozdobeny pentlemi a cukrovím. Na konci svatební hostiny se stromkem zatřáslo zpravidla tak, aby cukroví ve tvaru kolébky spadlo nevěstě do klína,“ vysvětluje kurátorka Regionálního muzea v Litomyšli Hana Klimešová.

Ve čtyřech výklencích dřevěného sloupku svatební kytice jsou umístěny čtyři postavy. Je to soška nevěsty, ženicha, družby a muže v kašpárkovském oděvu. Toho například spisovatelka Teréza Nováková, která se velmi zasloužila o mapování tradice svatebních obřadů v této části východních Čech, nazývá paňácou. Kdysi choval ještě miminko, které dnes postavičce chybí.

„Funkcí svatební kytice bylo obdařit novomanžele potomky, proto vrcholek kytice zdobí čáp, který měl původně v zobáku také miminko,“ doplňuje Hana Klimešová. Svatební kytice v litomyšlské expozici je vzácnou replikou té původní, kterou v Kamenném Sedlišti u Budislavi na Litomyšlsku objevila právě spisovatelka Teréza Nováková a díky ní se potom dostala do sbírky Národního muzea v Praze.

Kytice byla výsadou „staré svarde“

Svatební obřady se v minulosti většinou nemohly odehrát bez postavy družby, mládenců nebo družiček. Nepostradatelnou roli měla „stará svarde“, někdy také „stará svatbí“. Byla to v podstatě čestná funkce ceremoniářky, která symbolicky zastupovala nevěstinu matku. Měla být nevěstě stejnou oporou, jakou měl ženich v hlavním družbovi. Obvykle šlo o starší ženu se zkušenostmi, která nevěstě pomáhala v celém průběhu svatby.

Spisovatelka Teréza Nováková v posledním desetiletí 19. století kytici popisuje následovně: „Kytici opatřiti bylo povinností staré „svarde", která zastávala nevěstu“, tak jako družba (plampač) zastával ženicha a všecko řídil. Jelikož byla kytice věcí dosti nákladnou, sloužila „staré svarde" při mnohých veselkách, prodávala ji sice pokaždé ze žertu a smíchu, ale proto přece dovoleno jí bylo vzíti si ji domů. Obyčejně brávána za starou svarde taková paňmáma, která kytici měla, byla zámožna a od huby. Nesmíme si mysliti, že kytice svatební a zároveň byla pouhou ozdobou stolu z kvítí zdělanou, byla vedle koláče svatebního jaksi symbolem obřadu, který nad snoubenci byl vykonán, symbolem lásky a manželství, obrazem budoucího života snoubenců. Nahrazovala ve zvýšené míře dorty na stolech měšťanských rovněž pestrá a ohromná! Máme před sebou exemplář svatební kytice, jediný, který po všecka léta sbírání po krajině litomyšlské podařilo se nám nalézti. Jest nejméně 60-70 let stará, pochází od nebožky paňmámy Horákovy na Kam. Sedlištích, která velice často za starou „svarde" brána byla a za té příležitosti kytice užívala. Je již mnoho let mrtva, syn její sám jest nyní starcem bělovlasým, více než šedesátiletým.“

Nejvíc svateb bylo o masopustu

Dnes se většina svateb odehrává v letních měsících. Jednak kvůli teplému počasí a také proto, že si páry stále častěji přejí mít svatební obřad pod širým nebem. Květen je stále vnímaný jako měsíc, ve kterém by se do manželství vstupovat raději nemělo. Pověra, že květnová svatba nosí neštěstí, má ale pragmatický základ. Děti počaté v květnu se totiž narodily v únoru, tedy v období velkého chladu a mnohdy tenčících se zásob.

Kytici v Kamenném Sedlišti při svých studijních cestách objevila spisovatelka Teréza Nováková. V Litomyšlském muzeu je vystavená replika kytice|foto:Regionální muzeum v Litomyšli

Termín svatby se kdysi vybíral hlavně tak, aby příliš nezasahoval do sezónních prací, a to hlavně žní. Nehledě k tomu, že letní měsíce nebyly vhodné také z toho důvodu, že se rychle kazilo jídlo pro mnoho hostů. Nejvíce svateb se tak v minulosti odehrávalo zejména v období masopustu, tedy mezi svátkem Tří králů a popeleční středou.

„Když nebylo v celé vesnici o masopustu, tedy od 7. ledna ani jediné svatby, tak se říkalo o masopustu, že je prašivý. A dále se také říkalo, že v místě, kde se o masopustu nekonala žádná svatba, tak tam bude toho roku málo housat, protože husy ponesou jalová vejce. O takovém masopustu se pak soudilo, že je jalový,“ dodává kurátorka Regionálního muzea v Litomyšli Hana Klimešová.