Ženský hokej zůstává popelkou. A princezny se tam nechytnou
I když je hokej v podání žen už od Nagana pravidelnou součástí olympiády, mnozí lidé netuší, že existuje. Krása a půvab se v tomhle sportu ukrývají ve výstroji a za obličejovým košíkem. Při zápasech si hokejistky rozhodně nic nedarují.
„V pravidlech je, že by se mělo jednat o bezkontaktní hokej. Mantinely by takzvaně neměly dunět. Ale někdy můžeme taky sledovat silovější, ostřejší hokej s vyloučeními,“ říká trenér pardubických hokejistek Miroslav Klusoň. Veřejnost třeba nedávno zaujala bitka na mistrovství světa do 18 let v souboji Česko-Rusko. „Tam pravděpodobně vinu nesou taky rozhodčí, kteří chybně připustili tento přístup. Stačí málo a rozjede se to.“
Podle slov hráčky Martiny Topičové o sebe hokejistky dbají: „Vzhledově se jako holky a ženy udržujeme, abychom vypadaly, když svlékneme výstroj. Nejsme zhýčkané. Pár zápasů odehrajeme ve velké hale. Tréninky a zápasy ale máme spíš v malé hale. Pro nás je lepší hrát tam. Nejsme zvyklé na větší teplo.“
Nejdřív s kluky, pak samy
Tréninky žen i mužů jsou prý v podstatě stejné. „Naší nevýhodou je, že nemáme takzvanou přípravku. To bychom nestihli a finančně neutáhli. Do náboru hokejového klubu se proto hlásí i holky. Učí se tam bruslit, dostávají základy hokeje a když se dostanou do mužstev žáků, tak si je stahujeme. Stejně by tam ta holčina nemohla být pořád. Nejsme schopní si vychovávat vlastní hráčky. Chodí k nám na hostování,“ vysvětluje Klusoň.
Jak říká, česká liga žen je v podstatě jedinou soutěží u nás. Rozděluje se do několika skupin. „Počátky ženského hokeje v Pardubicích musíme dát někdy do 80. let minulého století. Zakladateli byli Evžen Musil, Milan Černický a František Vlček. Dali dohromady partu děvčat, která začala mezi sebou hokej hrát. Pardubice vlastně byly iniciátorem, že vůbec ta liga jako taková mohla v Česku vzniknout. Začínalo se s pár mužstvy.“
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
