Zpěvačka Jana Chládková: Karel Černoch mě peskoval a dnes mu za to děkuju

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Humoriáda na cestách v Ostravě - Jana Chládková

V Záletech se potkávám s moderátorkou a dramaturgyní Českého rozhlasu a také zpěvačkou Janou Chládkovou. Narodila se v Litoměřicích, vystudovala Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, ale víc než pedagogická činnost ji to táhlo k muzice.

Naše setkání není první, tuším, že to je rok nebo dva, co jste spolu s Jiřinou a Janem Rosákovými byla hostem Záletů, které jsme vysílali z Divadla 29 v Pardubicích. Tam ale na nějaké povídání nebyl čas, tak si to teď vynahradíme.

„Mě moc těšilo, že jsem tam tehdy mohla být zpívajícím hostem, ale ještě víc mě těší, že jste si na mě vzpomněli.“

Chtěla jste být zvěrolékařkou?

„Chtěla. Úplně nejdřív jsem chtěla být manželkou hajného. Mně se to líbilo, být v lese a hrát si se zvířátky. To je samozřejmě dětská představa. V rodině jsem měla hodně zootechniků, veterináře, tak jsem chtěla jít v jejich šlépějích, ale chlapi mi to rozmluvili. Tehdy to nebylo o kočičkách a pejscích, ale spíš o velkých zvířatech.“

Proč se to nakonec smeklo, co bylo to zásadní rozhodnutí, proč jste zvolila pedagogickou školu?

„Já jsem byla takové dítě, které bylo věčně doma mezi dospělými. Nechtěla jsem jezdit na tábory, až když mi bylo asi 14 let, tak mě naši vyslali konečně na mezinárodní tábor a tam jsem tehdy zorganizovala český večer. To znamená všechny možné divadelní představení, zpívání a tak dál. Byl tam jako vedoucí také muzikant, který si mě všimnul, šel za mým otcem, kterého znal a už od 15 let jsem začala zpívat o tehdejších čajích s kapelou a začala jsem si zamilovávat zpívání. No a zkusila jsem češtinu a hudební výchovu a přiznám se, že jsem tam šla hlavně kvůli hudební výchově.“

V 90. letech bylo období, jako kdyby žádné hranice neexistovaly. Vy jste měla čerstvě po škole a vycestovat do zahraničí byla jedna z možností, které jste si mohla dovolit. Proč jste si zvolila tu cestu, která podle mě byla hodně do neznáma?

„Já měla jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, a když přišla nabídka od mého tehdejšího kapelníka, jeho synovec měl malou kapelu a hledali zpěvačku na vycestování do Norska. Tak jsem si řekla, že to zkusím, aspoň se podívám do zahraničí a ještě si vydělám. Netušila jsem, jak to bude těžké a jak před touto prací budu hluboce smekat. Jsem ráda, že jsem to dělala dva a půl roku. Protože kdo u toho zůstane celý život, to je řehole.“

Osudovým mužem v tom pěveckém světě byl pro vás Karel Černoch. Byl prý vynikající kuchař?

„Je to pravda. Já jsem s Karlem zažila ty dlouhé cesty na koncerty, kdy pořád vařil a já jsem se od něho hodně učila. Pamatuju si, když měl padesátiny, že nám všem osobně uvařil a pozval nás. Vzpomínám na něj s láskou, Karel mě hodně peskoval – v dobrém slova smyslu – ale protože jsem byla mladá a hloupá, tak jsem si někdy říkala, co mi má co říkat. Ale Karle, hluboce se omlouvám a děkuju, děkuju moc za všechny rady, které jsi mi dal a dneska bych je brala s otevřenou náručí.“

Jana Chládková natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou

Váš pěvecký vzor je Hana Hegerová. Říkala jste, že po návratu z jejích koncertů jste nemohla spát a že si tak trochu přejete, aby podobný pocit zažívali i lidé, kteří se vrátí z vašeho koncertu. Čím to je, že člověk nemůže usnout?

„Teď si povídáme a mně jde úplně mráz po těle, jen si vzpomenu na koncerty v Praze nebo Ústí nad Labem a říkala jsem si, jak to ta paní Hegerová dělá, že lidé jsou přibití k sedačkám a hltají každé její slovo. Kdybych aspoň desetinu z toho zvládala, tak bych byla šťastná.“

Vyprávějte mi prosím příběh, jak jste se od muziky dostala do rozhlasu.

„Tehdy jsem vedla agenturu Karlu Černochovi a zároveň jsem s ním zpívala a šla jsem za mým kamarádem z gymnázia, který dělal šéfa zpravodajství v jednom soukromém rádiu, a přišla jsem za ním v sobotu a jemu vypadl člověk. Prostě nepřišel. A on mi řekl, že mám docela hlas, ať to zkusím. Já myslela, že to je jen zkouška, ale ono to bylo rovnou do éteru a hned mi nabídl místo. Já jsem říkala, že bych to asi dělat nemohla a že vedu tu agenturu, ale Karel z toho byl nadšený a říkal, že to je příležitost a ať to zkusím. Takže takhle náhodou jsem se tam dostala.

A veřejnoprávní rozhlas?

„To už jsem docela cítila, že tam jsem nejstarší, i ředitel byl pomalu mladší, tak jsem si řekla, že je nejvyšší čas. Přihlásila jsem se na konkurs na zpravodajství do Českého rozhlasu a tehdy mě nevzali. Ale hned potom mi volal pan ředitel Jan Menger a říkal, že pro mě má místo. Neměl to zpravodajské, na které jsem byla mentálně připravená, ale nabídl mi, abych se stala moderátorkou. Ale to já nikdy nedělala, tak jsem se začala zaučovat a postupně jsem začala moderovat víkendy, pak mi přibyla Noční linka a asi po půl roce přišel ředitel s tím, že odchází dramaturg a že si myslí, že bych se na tu práci hodila. A nelituju toho rozhodnutí, v rozhlase jsem jedenáct let a bylo to šťastné rozhodnutí.“

Deset let jste spolupracovala s Janem Rosákem, připravovala jste spolu s ním jeho Tandem. Bezpochyby je to skvělý moderátor a vy jste to v jednom rozhovoru také řekla, že je vidět, že si váží hostů a je vtipný.

„Pro mě to bylo neuvěřitelné, protože od něj bychom se měli učit. A já se učila, poslouchala jsem, jak vede rozhovory, jak je připravený, to byl vždycky. Nedovolil si přijít nepřipravený. A skutečně, měl všeobecný přehled, ať měl jakéhokoliv hosta, tak si to nastudoval. Těch deset let, to byla krásná spolupráce. Na začátku jsme se neznali, oťukávali jsme se a nebylo to úplně ideální, to jsme si i s Honzou na konci řekli, jak si sebe vážíme, i když ty začátky byly kostrbaté. Později přišlo tykání, a když si člověk začne s někým tykat, tak ví, že ten člověk k němu má důvěru a je to vzájemné.“

Jana Chládková, Jiřina Rosáková, Alena Zárybnická a Jan Rosák při natáčení pořadu

První deska v roce 2000, druhá deska v roce 2010 a budeme v téhle tématické řadě pokračovat dál? Rok 2020 vychází na třetí desku.

„Je to tak. Mám hotových asi 12 písniček, možná 13, protože teď jsem dostala do ruky tu poslední hotovou věc. Ale ještě mi jich docela dost zbývá. Nechci se vymlouvat na koronavir, ale je pravda, že jsem chtěla celé léto pracovat na desce a dodělat ji, ale můj guru, který má studio a u něj točím, tak měl studio zavřené. Takže mi zbývá podzim, stihnout to dotočit, ale nevím, jestli to stihnu vydat. Ale skutečně jsem chtěla dodržet to, aby to byl rok 2020. Ale všem se život na nějaký čas zastavil a snad mi posluchači prominou, pokud to nestihnu a bude to třeba až v roce 2021.“

Minule tu se mnou byl herec Pavel Trávníček a tady je jeho otázka pro vás. „Myslíte si, že školství do budoucna zůstane klasické, nebo budou studenti spíš sedět u počítačů a učit se budou na dálku online?“

„Já bych si moc přála, kdyby minimálně zčásti zůstalo klasické. Ale obávám se, že do té hlubší budoucnosti to sklouzne spíše k tomu online vyučování.“

Spustit audio

Související