Zůstanete ležet a budete hýbat jen hlavou, řekli mu lékaři. Teď trénuje na paralympiádu

7. říjen 2018
Martin Zach by se rád probojoval na paralympiádu v Tokiu v roce 2020

Že se během jedné jediné vteřiny život obrátí úplně naruby, o tom ví své dnešní host, Martin Zach. Stačí jeden nepovedený skok do vody a všechno je jinak. Po skoro deseti letech dostudoval vysokou školu a znovu aktivně sportuje.

Svého času byl držitelem třetího nejdelšího hodu kuželkou na světě. Věnuje se charitě, pomáhá v Kladrubech a taky připravuje kolekce oblečení pro vozíčkáře. Jak sám říká, žije plnohodnotnější život, než před úrazem. Narodil se ve Vrchlabí, odmala sportoval, vystudoval gymnázium v Novém Městě na Moravě a na běžkách reprezentoval Česko. V roce 2009 zvítězil v desátém ročníku soutěže Muž roku a den poté při nešťastném skoku do Kačáku si poranil míchu.

Koho napadlo, že nepůjdeš na gymnázium do Vrchlabí ani do Jilemnice, ale že to rovnou zkusíš v Novém Městě na Moravě?

„Já jsem v Jilemnici jeden rok byl, tam jsem absolvoval první ročník a úplně se mi nelíbily nějaké trenérské poměry, tak jsme hledali s rodiči, kde by to bylo lepší a tenkrát bylo Nové Město jasná volba, to byla Mekka českého lyžování, běhu na lyžích. Takže jsem přešel tam, udělali mi tam skvělé podmínky.“

Proč běžky nakonec zvítězily?

„Oni to tak trochu rozhodli tenkrát rodiče, že viděli, jaké jsou poměry ve sjezdovém lyžování, tak se jim to úplně nelíbilo a nechtěli mě do toho prostředí dát, tenkrát jsem přešel do páté třídy na sportovní základní školu a tam jsem se musel rozhodnout mezi fotbalem a běžkami. Trenér Suk tam dělal učitele tělocviku, tak mě k tomu trochu navedl a jsem za to hrozně rád, protože když se to řekne blbě, tak ten sport mě na ten úraz hrozně moc připravil. A i ten Aleš Suk na tom má velkou zásluhu. Neříkám, že to bylo vždycky jednoduché s panem Sukem, je svůj, ale vychoval nás v to, co jsme. Myslím, že to je jeden z nejúspěšnějších trenérů.“

Martin Zach v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech

Od toho osudného 28. srpna to bude v létě 9 let. Vzpomínáš si ještě teď na každý detail těch dvou dnů, asi nejintenzivnějších ve tvém životě? Jeden den vítězství v Náchodě a druhý den náročná operace v hradecké nemocnici.

„V podstatě si to pamatuju celé. Já neztratil po skoku do vody vědomí, mě uspali, až když mě nakládali do helikoptéry. Do té doby si pamatuju všechno a takové věci se asi úplně nezapomínají.“

Bylo ti 24 let, jak zněla první diagnóza lékařů?

„Zůstanete ležet, a budete hýbat jen hlavou.“

Dokáže člověk v té situaci, když něco podobného slyší, vzdorovat? A vzdorovat jsi musel, protože je všechno jinak i díky tvému úsilí.

„Já jim to ze začátku nevěřil, smál jsem se a říkal si, co to plácají za nesmysly, proč bych měl zůstat ležet. Samozřejmě jsem pořádně nevěděl, co se stalo, ale rozhodně jsem se s tím nechtěl smířit. Co pro mě bylo tenkrát nejhorší, tak asi že jsem z Kladrub, kde jsem byl dva měsíce, zpátky převelený do Motola na spinální jednotku s uro infekcí a v podstatě mě to tak sundalo, že jsem týden musel ležet jen v posteli a pak jsem zase nebyl schopný jezdit na tom vozíku, jak jsem byl slabý. Ten krok zpátky mi nepomohl, ale nebylo to nic, co by mě extrémně rozházelo.“

Kdo nebo co ti v ten okamžik, kdy to pro tebe bylo složitější, nejvíc pomáhal?

„Pro mě nejvíc byla rodina a kamarádi a to je základ toho, proč jsem se z toho tak dobře vyhrabal. Protože ta podpora byla obrovská a co oni si prožili, to radši ani nechci vědět, moc to nerozebíráme. Ale pro mě je ta rodina a kamarádi základ.“

Když bys měl hledat nejpozitivnější stránku věci, v čem to bylo dobré i pro tebe?

„Určitě mi to pomohlo, že jsem měl nějaké pracovní příležitosti, i když pak když to člověk vezme, tak spoustu lidí to bralo tak, že dostávám všechno zdarma, což samozřejmě nebyla pravda.“

Byl jsi dlouhou dobu v Kladrubech, pak v Parapleti, ve Vojenském rehabilitačním ústavu na Slapech. Co nejdůležitějšího ses musel naučit v okamžiku, kdy ses vrátil z nemocnice?

„Nejdůležitější je ta soběstačnost, nebo to jak se starat sám o sebe. Těma deseti procentama svalů co mi zbyly, tak obstarat celé tělo je hrozně náročné. Vytrénovat to a všechno si vychytat, to byl běh na dlouhou trať a trvalo to třeba dva až tři roky, než jsem byl schopný se trošku obhospodařit. Potom dennodenně překonáváte samé bariéry, takže to není úplně jednoduché.“

Jak nakládáš vozík do auta? I na to se lidé Martina Zacha často ptají

Kdy jsi byl poprvé schopen přepnout a říct si, že zase začneš sportovat?

„Chtěl jsem začít sportovat hned, jak se mi to stalo, řekl jsem, že se za rok vrátím na svah, takže jsem pořídil dual ski a začali jsme jezdit do Špindlu, potom v létě jsem pořídil handbike, takže jsem začal jezdit na tomhle kole pro vozíčkáře. Je to teda všechno nesmírně drahé a jsou to statisíce, co na to potřebujete. Potom, když jsem zjistil, že na tom nechci trávit úplně tolik času, tak jsem hledal sport, který by šel dělat volněji a nebude fyzicky tolik náročný. Táhlo mě to k atletice, tak jsem si našel hod kuželkou.“

Klub Atletika bez bariér Pardubice je hodně silný, třeba na Mistrovství České republiky v roce 2017 jste získali dvacet medailí. Čím to je, že se právě tomuto oddílu tak daří?

„Jsme nejlepší, no. Máme výborné zázemí, trenérka a trenéři dělají výbornou práci, shání finance, takže se nám věnují a daří se nám. Máme dobrý tým, baví nás to a daří se.“

Tokio 2020, to je za chvíli. Podřizuješ nějak svůj trénink přípravě na olympiádu?

„Je to cíl se tam kvalifikovat a je to teda těžké. V republice je nás pět kuželkářů a pět nás patří do světové desítky. Odjet mohou tři. Ještě příští rok v listopadu máme Mistrovství světa v Dubaji, to je taky jeden z vrcholů. Ale paralympiáda v Tokiu je cíl.“

Tím, co děláš, dodáváš vůli ostatním lidem s podobným postižením. Na co se tě nejčastěji ptají?

„Asi nejvíc na to, za jak dlouho to bude dobré, ale ptají se na intimní věci, co k tomu vozíku patří, jak se cévkovat, přes sexuální poradnu, protože to je všechno jinak, ale pak se ptají i jak si nakládám vozík, nebo jak se oblékám, za jak dlouho jsem to zvládnul, jaké rehabilitace jsem navštívil a co mi nejvíc pomohlo.“

Je to tak, že ti dělá největší radost to, že se o sebe umíš postarat, že žiješ plnohodnotný život, máš přítelkyni a sportuješ?

„Asi je to tak nějak všechno. Jaké si to člověk udělá, takové to má. Snažím se dělat si to hezké.“

Spustit audio

Související