Ať se dostane do pekla a tam ji topí!
Brzy to bude deset let, co jsem dostala pozvánku na svoji první besedu na základní škole. Učitelka Lída Opltová z Tišnova, mě slyšela v rozhlase, četla moje knihy, pročetla si moje webovky i blog, a mluvila o mně s dětmi z páté třídy, které v té době učila a protože z Kolína do Tišnova jede přímý vlak, dohodly jsme termín a besedy byly nakonec dvě.
Děti se ptaly na spoustu věcí, které o mně vyčetly na mých webových stránkách. Proč všechny vaše knihy začínají na Když? Vaše děti také píší? Proč říkáte vašemu manželovi pan Fuchs? Ale také: Kolik vám je? V té době mi bylo šedesát, a když jsem to řekla, desetiletý intelektuál uznale přikývl.
„To bych neřekl. Vypadáte na čtyřicet osm.“ Potěšil mě, nicméně jsem si mu postěžovala.
„Někdy bych si přála, abych vypadala víc babičkovsky a pustili mě sednout v metru, v tramvaji, v autobuse...“ Další desetiletý intelektuál, mě přerušil.
„Musíte se víc snažit!“
Také jsme mluvili o dětské obrně, kterou jsem dostala v roce 1954.
„Není to nakažlivé,“ zeptal se jeden starostlivý chlapec, a když jsem řekla, že ne, usmál se.
„Uf... to jsem rád!“
Také jsem jim vysvětlila, co to je dětská obrna a pak jsem jim řekla příběh o zlé sestřičce, která mě v lázních, kde jsem byla v pěti letech, ve vaně namydlila, pak mě chytila vzadu za krk a strčila mě pod vodu, aby ze mě smyla mýdlo…
Tišnovské děti tiše poslouchaly. Byly napjaté a zamlklé. Žádné neřeklo jediné slovo, ale když jsem skončila, začaly mluvit jedno přes druhé. Co by udělaly ony, jaká to byla zlá ženská, proč to dělala…
Raději jsem přešla na jiné téma.
Za deset minut se přihlásila holčička, a když jsem na ni kývla, ať mluví, vykřikla.
„Ať se dostane do pekla a tam ji topí!“ Okamžitě se zvedlo deset, patnáct rukou. „Ne! Ať ji v pekle nad ohněm čerti vaří!“ „Proč to dělala?“ „To se přece nedělá, takhle strkat děti pod vodu!“
A pak se přihlásil hezký, pihovatý kluk.
„A jak dlouho vás topila?“ Okamžitě se přidaly další děti.
„Mohla vás přece utopit!“ „Proč to dělala?“ „To dělala pokaždé, když vás koupala?“ „A to topila všechny děti?“ „Já bych ji zavřel!“
Bylo mi jasné, co všechno jsem zasadila do duší tišnovských dětí a měla jsem z nich obrovskou radost.
Uvědomily si zlo, bránily slabšího, vadilo jim násilí na dětech, strhly dospělého člověka z jeho piedestalu a odsoudily ho.
A protože radost z tišnovských dětí mám i po letech pořád v sobě, podělila jsem se o ni dneska i s vámi…
Související
-
Irena Fuchsová: Boj s vlnami
Když mi byly čtyři roky, dostala jsem dětskou obrnu. Je se mnou celý život, a myslím si, že díky ní jsem na tom relativně lépe než ti, kterým nikdy nic nebylo.
-
Irena Fuchsová: Nebát se dětem potopit hlavu
Těmito slovy skončila reportérka na ČT2, debatu o tom, jak naučit děti potápět. Nebát se dětem potopit hlavu!
-
Irena Fuchsová: Štramberské uši
Každý rok se těším do lázní. Na to, jak si odpočinu, po procedurách zalehnu ve svém jednolůžkovém, sluncem provoněném pokoji a sladce usnu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
