Boj s vlnami

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Seniorka na skútru

Když mi byly čtyři roky, dostala jsem dětskou obrnu. Je se mnou celý život, a myslím si, že díky ní jsem na tom relativně lépe než ti, kterým nikdy nic nebylo a zdravotní problémy k nim přišly až s vyšším věkem.

Všimla jsem si toho poprvé před dvaceti lety, kolem mých padesáti let, když mé spolužačky „dohonil“ přechod a různé zdravotní potíže.

„Ireno, to jsou úplné křeče! Musím chodit na injekce, jinak bych se snad ani nepostavila,“ stěžovala si jedna.

„Nikdy mě nebolela hlava! Teď se bolestí motám,“ začala si stěžovat druhá spolužačka, sotva jsme se pozdravily.

„Jsem unavená a muž mi to nevěří. Prý, vždycky jsi byla tak výkonná, co to s tebou najednou je?! Tak teď budeš pro změnu zase výkonný ty, odsekla jsem mu a máme už týden tichou domácnost,“ skoro se rozplakala třetí spolužačka.

Usmívala jsem se. Jo, holky, to znám. Naučila jsem se už dávno žít s bolestí a moc dobře vím, že mé fyzické možnosti jsou omezené.

Od svých čtyř let jsem věděla, že jsem jiná než zdravé děti. Že jsem postižená.

Ale pozor! I když jsem věděla, že jsem postižená, viděla jsem se jako naprosto zdravé dítě. A nebyla jsem výjimka.

V průběhu svého života jsem si potvrdila, že všechny postižené či nemocné děti, se vidí jako děti naprosto zdravé, i když, samozřejmě, ví o svých limitech. A všechny postižené či nemocné děti nesnáší, když se s nimi jedná jako s nemocnými. Svou nemoc či postižení uznávají, ale zároveň do celého světa křičí: „Jsme jako vy, zdraví! Jsme úplně stejní jako vy! Nejsme jiní než jste vy!“

I já se snažila žít jako zdravá. Levou postiženou nohu, která je výrazně slabší než pravá, jsem zakrývala kalhotami a maxisukněmi. O svém postižení jsem nemluvila, takže o něm vědělo pouze pár mých nejbližších. Vdala jsem se, měla jsem dvě děti, a když se kolem čtyřicítky můj zdravotní stav začal pomalu zhoršovat, začali se mě ptát známí, proč kulhám a já jim otevřeně odpovídala. Dětská obrna. Doteď to šlo, teď už je to horší.

Naučila jsem se, že zhoršení zdravotního stavu přichází ve vlnách. A na vlny, jak všichni dobře víme, se musíme připravit, pokud nechceme, aby nás potopily.

Nedávno mi napsala moje kamarádka Vilma, které je kolem pětašedesáti.

„Irenko, musím se teď zabývat zdravím. Bolesti se rozjíždí. Říkali, že to musí aspoň nějak zbrzdit. Vyměnit antiepileptika...“

Stěžovala si ještě na jiné věci a celý její mail na mě působil uplakaně.

A tak mi nezbylo nic jiného, že ji seznámit s mou teorií.

„Vilmo, to, co prožíváš, není nic výjimečného. Náš zdravotní stav se horší ve vlnách. Jde o to, jak další a další vlnu zvládneme. Hlavně si musíme zvyknout, že vlny prostě budou chodit stále a proto na ně musíme být připravené! Musíme s nimi bojovat! Já například už teď vím, kde si objednám úžasný skútr pro seniory, se kterým budu drandit po Kolíně...!“