Adam Borzič: Duše Říma

Ale po letošní návštěvě Říma se Jungovi musím omluvit. Po své iniciační cestě jsem nazřel, že muž tolik otevřený obsahům vnitřního vesmíru by mohl v tomto monstrózně krásném městě prodělat osudový otřes.

Čtěte také

Adam Borzič: Můj první mistr

Sám jsem si v Římě málem zpřerážel kosti při pádu ze schodů jedné pěkné restaurace naproti bazilice sv. Pavla za hradbami, v metru mě málem postihla panická ataka a tři noci jsem téměř nezavřel oko.

Byla to moje třetí návštěva Říma, ale teprve tehdy se mi věčné město otevřelo jako obří lastura s matně temnou perlou svítící uvnitř. Řím mi odhalil své útroby, a z nich se vynořily gigantické paradoxy dějin i duše, jež mohou citlivou bytost převrátit naruby, zatřást s její nitrem, opojným způsobem ji přivést na hranici zkázy. Neboť v nádobě Říma, kterou zahřívá jižní slunce, se mísí věčnost a pomíjivost, krása a špína, duchovní jas i zneklidňující honba za mocí, ryze křesťanská něha i svůdné pohanství, a to vše bez míry a omezení.

Čtěte také

Adam Borzič: Moudrost je ženského rodu

Především ta vše přemáhající krása! Je všude! Nelítostně číhá na každém rohu. Jednou má podobu čtyř kašen na hlučné prašné křižovatce, z nichž mi v mysli zůstala jen ladná šíje Venuše, která se opírá o lva, z jehož tlamy vytéká čůrek vody a plní nádrž, zatímco ji pozoruje labuť. Jindy se třpytí zlatem ráje na raně křesťanských mozaikách, oslnivě radostných, plných palem a světců, beránků a révy, až se poutník musí ptát, jak se mohlo náboženství rajské extáze v pozdějších dobách proměnit v kult tíhy a bolesti.

Římská krása se, co chvíli, nadouvá ve své barokní nekonečnosti. Básník Giuseppe Ungharetti nazval římské baroko slohem vrcholného léta, jeho drtivost rozbíjí tvary na prach a z této tříště život opojným gestem opět obnovuje. Římská krása se zjevuje ve vznešených pahýlech antiky, které se odhalují na zcela nečekaných místech. Když na ně svítí měsíc, začnou být torza dávné krásy snově neuchopitelná. Někdy je krása Říma vzdušná a svěží jako zahrady v okolí vily Borghese, jindy vystřikuje průzračná z barokních fontán.  

Čtěte také

Adam Borzič: Objev základního dobra

Tato přemáhající krása je však zasazena do živého a neklidného vesmíru, lidského i mimolidského života a času jeho bytí. Patří k ní i mandarinky, jež světélkují jako malá oranžová slunce v prašných korunách podél dlouhých tříd. Ukrývá se v tajemných cypřiších, kroutí se v manýristických pózách pinií, s jejich věčně módními sestřihy. Voní v tisíci růžích, k nimž lze přivonět v úpatí Aventina, na jehož vrcholku trůní prostá bazilika zasvěcená sv. Sabině, jejímiž správci jsou dnes černobílí Psi páně – dominikáni.  

Krása Říma tryská uprostřed prachu, kalu a potu. Uprostřed neustálého hukotu a hluku, uprostřed tepu, který svědčí o tom, že v tomto městě je čas sám o sobě záhadnou veličinou. Tato zneklidňující krása zpívá naráz jazykem těch nejčistších aspirací srdce, zrozeného z touhy po věčnosti, jež má ovšem něžně lidskou tvář Ježíše Krista. Avšak stejnou měrou se nás dotýká i svým triumfalistickým prstem, lhostejno, zda pohanským či katolickým, šermuje nám před očima a ukazuje pyšné vítězství bohatství a moci, imperiální moci, jejíž šat sice pokrývají ty nejrozkošnější ornamenty a rozkvétající ozdoby, ale jež musí každou citlivou duši děsit svým nemilosrdným majestátem.

Čtěte také

Adam Borzič: Čekání na světlo

Krása Říma se skrývá v oprýskaném nepohodlí jeho toalet a ložnic. Bytuje v obšťastňující prostotě jeho výtečné kuchyně i v nervózní přívětivosti jeho obyvatel, jejichž rytmus těká mezi ohnivou rychlostí a loudavou pomalostí. Předvádí se v jiskřivé módě a chutná jako silná káva.

Duše Říma v jistém smyslu nezná hranic. Je rozpjatá mezi nebesa a zemi. Její objetí otevírá, tak jako otevírá svou náruč chrám sv. Petra, rozevírající své paže Berniniho kolonády. Lidský rozměr touhy po věčnosti, Římu vlastní, v sobě mísí výbušnou směs protikladů, která nás zasáhne, zdrtí, přinutí padnout na kolena, aby nás vzápětí počala líbat, jemně a smyslně zároveň.

Duše Říma je sladkým šílenstvím! Odpusť Jungu, že jsem se ti smál!