Autorka Domov je stav mysli: Trauma si nesu stále s sebou. Nakonec v sobě dokážeme najít sílu

Když jsem řekla spisovatelka a překladatelka, pro vás je lepší říct překladatelka a spisovatelka? Když jste spisovatelkou jednoho románu, který vznikl ve chvíli, kdy to tak mělo být a možná to přijde znovu, jak jste řekla.

Určitě, já se zatím za spisovatelku nepovažuji, jelikož jsem napsala jeden román a ten vznikl, protože jsem si v sobě potřebovala něco uzavřít. Nakumulovalo se ve mně za ty roky něco, co potřebovalo ven.

Čtěte také

Probírat se písničkami z posledních dvaceti let je terapie, hodně jsem si toho odpustila, říká zpěvačka Langerová

Jako takový úklid?

Ano, byl to úklid. Pro mě to byla terapie. Knížku jsem psala hlavně proto, abych se cítila lépe a abych mohla jít o něco klidněji dál. Teď doufám v to, že třeba knížka pomůže někomu, kdo řeší podobné problémy, jako je trauma v dětství.

Pro ty, kdo to nečetl, jaké trauma to bylo?

Je pro mě hrozně těžké o tom mluvit, protože jsem knížku psala pro to, abych v sobě něco uzavřela. Tím pádem už jsem se o tom nechtěla bavit, protože se nechcete pořád nimrat v pocitech, pořád dokola to ještě někde zmiňovat a bavit se o tom veřejně, protože to bolí.

Proč ta první věta: „Ne, ne, tatínku, nedělej to.“?

To byla první věta, která mě napadla. Bolela a bolí pořád. Knížka pro mě byl obrovský pokrok v tom, že jsem v sobě dokázala něco uzavřít. Ale samozřejmě vás trauma ovlivňuje, někdy víc, někdy míň, ale pořád si ho nesete s sebou. Není to tak, že by zmizelo úplně, ale myslím si, že jsem na dobré cestě v tom, že už nebude bolet tolik.

Potom vydání knížky jste řekla, že to tak mělo být v tu danou chvíli, že to vzniklo a že to možná přijde znovu. Už to přichází?

Přichází to těžko. Jinak se píše o tom, co člověk v sobě má – za ty roky pro mě bylo hrozně jednoduché to napsat, protože to šlo ze mě. Situace a věci, které tam jsou, hodně z toho jsem prožila.

Čtěte také

Adoptované děti si nesou trauma celý život, školy s tím neumí pracovat, všímá si matka dvojčat

Šlo to ze mě, jako když jsem jako malá psala deníky, úplně přirozeně. Ale jak jsem zmínila, nemám fantazii, takže abych vymýšlela něco úplně od začátku, je pro mě strašně těžké.

Mám teď v hlavě knížku, jak jsem vystudovala sociální práci. Mám blízko k tématům lidí, kteří nemají život jednoduchý, ať už jde o traumata nebo různé jiné složité situace. Tak si říkám, že bych další knížku chtěla věnovat ženám a vyzdvihnout naši sílu, s jakou dokážeme řešit různé náročné životní situace. Nakonec to vždy dokážeme zvládnout, dokážeme v sobě najít sílu.

Trauma má vliv dál

Když to hodně zjednoduším, vyprávíte o tom, kde všude a v čem se dá najít klid. Jak se to povedlo vám samotné?

Mně hodně pomohlo cestování, kdy jsem zjistila, že domov můžete mít kdekoliv na světě.

Čtěte také

Modlil jsem se k duši lesa. Po návratu do Prahy se nedokážu nadechnout, líčí pouť herec Šafařík

Stačí jenom to, co si sbalíte sebou?

Myslím si, že je to hlavně o tom, co si nosíme v hlavě a srdci. Je to vnitřní klid a pocit bezpečí, který si můžete vytvořit a nosit si ho s sebou, kdekoliv jste. I když je kolem vás úplný chaos, tak si myslím, že vnitřní pocit klidu a bezpečí je strašně důležitý, protože kolikrát ho člověk roky nemůže najít ve vlastním bytě.

Také se ale někdy dlouho a těžko hledá v hlavě a v duši. Když tam něco bolí, a bolí dlouho, tak i když si klid naordinujete, stačí lusknutí prstů a je to pryč.

Je to pryč. Je to cesta, je to proces. Řekla bych, že je to pořád dokola, ale pro mě je hrozně důležité, abych si za tím stála. Dělám všechno proto, abych mohla jít dál. Ať už to bylo nelehké dětství, fyzický tresty, bylo tam ponižování, to si nesu s sebou. Zjišťuji, že i teď to na mě má pořád obrovský vliv obrovskou moc nade mnou, což mě kolikrát strašně vytáčí.

Zjistila jsem to například minulý týden, kdy jsem poprvé vystupovala v rádiu a v televizi. Už několik týdnů před tím jsem měla stres z toho, že nebudu schopná něco říct, že se budu bát něco říct. Když jsem nad tím přemýšlela, tak jsem zjistila, že to vzniklo v dětství, kdy můj otec mě hrozně rád zkoušel, i před návštěvami. Byť jsem věděla, tak jsem to nedokázala říct, jak jsem měla strach, aby to bylo správně, i když jsem věděla, že to správně bylo.

Čtěte také

„Ptát se sebe, kde jsem a co potřebuji.“ Smysly a pocity nás kotví v realitě, radí psycholog Světlák

S tímto jsem šla do televize a překvapivě to dopadlo dobře. Ale jak dneska ze mě můžete cítit a posluchači to slyší, nejsem úplně ve své kůži. Pořád s tím bojuji, ale je to zase krůček k tomu, aby to bylo čím dál lepší.

Je ve vás pořád malá holčička?

Je a snažím se ji uzdravovat. Moc na tyto věci nevěřím, ale pro mě to byl základ: najít k ní cestu a vlastně jí říct, že teď už ji nemůže nikdo a nic ublížit. Že už jsme tady spolu, už jsem velká a toto už nade mnou a nad námi nemá moc.

Proč se Veronika Havlíková rozhodla pro sociální práci? A jakou roli v procesu uzdravování i psaní knihy hrál její manžel, režisér Rudolf Havlík? Poslechněte si celý rozhovor.