ČESKO ZEMĚ NEZNÁMÁ - PARDUBICE

Staré dámě" v Ústí nad Orlicí hrozí demolice
Železniční trať Praha - Česká Třebová - Olomouc, na níž orlickoústecké nádraží leží, byla uvedena do provozu již v roce 1845 a patří tudíž k nejstarším v Česku. V Ústí nad Orlicí se na ni v roce 1874 napojila ještě jedna trať společnosti Rakouské severozápadní dráhy Ústí nad Orlicí - Letohrad. Tehdy také vzniklo současné nádraží, společné pro obě dráhy. Původně neslo označení Nové Ústí. Už při svém vzniku to byl naprostý unikát, jednalo se totiž o dvojnádraží. Jednu budovu tak sdílely dvě drážní společnosti a jejich konkurentní nástupiště byla oddělena. V Ústí nad Orlicí je tomu dodnes. Z jedné strany vlaky odjíždějí na Letohrad, z druhé projíždějí na trati Praha - Olomouc. Zachovalo se také starobyle znějící pojmenování nástupišť. Výpravčí nehlásí žádné první a druhé nástupiště, ale Letohradské nebo Pražské.

Celá nádražní budova je třítaktová, s půdorysným uspořádáním do tvaru "H". Její hlavní trakt je dvoupatrový a má průčelí obrácené k příjezdové cestě. V přízemí budovy vpravo je prostor pro odbavení cestujících a přepravní kancelář. V patře dříve bývala noclehárna a byty. Druhá budova je jednopatrová a jsou v ní pouze služební místnosti. Obě budovy spojuje přízemní trakt nádražní restaurace a z každé strany kryté nástupiště. Budovu samotnou navrhl architekt Rudolf Frey v historizujícím stylu, monumentální a přitom půvabná Celá je postavena z režného cihelného zdiva s kamennými římsami a šambránami. Uvnitř se nachází odbavovací hala, v níž byl použit honosný výzdobný detail. Vyústění chodby vedoucí do středního traktu zde rámuje edikula, což je architektonické orámování okna s toskánskými pilastry a bohatě profilovaným kladím, což jsou vodorovné překlady podpírané sloupy či pilíři. Horní podlaží jsou z brázděného zdiva. Podstřeší je pak ozdobeno vyřezávaným dřevěným krajkovím a ani komíny nejsou bez ozdob. Architektura budovy se nevymyká stylu obvyklému u drážních staveb Rakouské severozápadní dráhy. Obecně se hlásí k epoše romantického historismu. Při bližším pohledu lze zaznamenat prvky švýcarského (příčná křídla) a obloukového stylu (střední trakt). Po zásluze se budově dostalo uznání ve veřejné soutěži o nejkrásnější nádraží České republiky 2008, v níž se umístila mezi deseti finalisty a získala zvláštní ocenění mj. "za zachování původního rázu unikátní historické nádražní budovy".

U krásné nádražní budovy v Ústí nad Orlicí staví skoro každý rychlík. Byla oceněna za zachování původního rázu, přesto bude zřejmě zbourána, stojí totiž v cestě připravovanému železničnímu koridoru, tedy Transevropské sítě, a to je její problém. Důvodem demolice má být ztráta využití objektu po realizaci nové moderní výpravní budovy. Již dříve byl zpracován projekt, který navrhoval rekonstrukci stávající stavby a její propojení podchodem s novou odbavovací halou, ale po tom se však na ministerstvu dopravy slehla zem. Ministerstvo kultury České republiky zahájilo na podmět Ing. Martina Kadrmana řízení o prohlášení za kulturní památku. Své doporučení dodali pracovníci Národního památkového ústavu v Pardubicích a Praze, odbor školství, mládeže a tělovýchovy MěÚ v Ústí nad Orlicí i odbor kultury a památkové péče Krajského úřadu Pardubického kraje. Proti byl jen majitel objektu, tedy České dráhy a investor stavby Správa železniční dopravní cesty. Přesto se Ministerstvo kultury rozhodlo neprohlásit stavbu za kulturní památku. Své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že byl podán podnět pozdě, uznává, že je budova minimálně udržovaná. Ministerstvo dále konstatuje, že realizace stavby "Průjezd železničním uzlem Ústí nad Orlicí", jejíž součástí je odstranění objektu výpravní budovy, je veřejným zájmem. Toto rozhodnutí napadla dokumentaristka a režisérka Olga Sommerová, které vadí barbarské důvody k demolici nádraží. Podle ní ministerstvo ignorovalo názor pěti institucí, které se vyslovily pro to, aby se budova skutečně stala kulturní památkou. Za záchranu unikátního nádraží také probíhá petiční akce, kterou podepsalo již 15 000 lidí. Motory buldozerů už sice v dálce duní, ale podle iniciátora petice Martina Kadrmana byla demolice odsunuta z konce roku 2009 na rok 2010, a tudíž čas na záchranu budovy stále je.