Je mi záhadou, proč je náš národ tak těžce zkoušen, ale nese to se ctí a jsem pyšná na svoje krajany, zamýšlí se ukrajinská tlumočnice Viktoria

„Ukrajinština je spíš podobná polštině,“ říká paní Kostinová, která je tlumočnicí hlavně pro automobilový průmysl, ale také pro Centrum pro integraci cizinců Libereckého kraje, pro Komunitní středisko Kontakt, Bílý kruh bezpečí, nebo Jedličkův ústav, k srovnání ukrajinského a ruského jazyka.

„Do poslední chvíle jsme doufali, hlavně kvůli svým kamarádům, kteří jsou rozdělení, mají část svých rodin tady v Česku a část na Ukrajině, báli jsme se tomu uvěřit,“ vzpomíná na začátek ruské invaze do své rodné země. „Měli jsme radost, jak Kyjev vzkvétá, teď mi krvácí srdce, když se na to dívám. Je to o to horší, že vím, že tam jsou moji kamarádi.“

„Ukrajinci milují svoji zem, svoji vlast opouští jen z ekonomických důvodů a těžce to nesou. Setkávám se i s případy, kdy doma nechají své děti. Většina krajanů se chce vrátit zpátky, ale teď jsou nuceni zachránit si holý život,“ vysvětluje poměrně vysokou ukrajinskou minoritu v českých zemích. „Oni nechtějí být kandidáty na dávky; druhý den po svém příjezdu, ne-li tentýž den, jsou připraveni nastoupit do práce,“ dodává.

„Myslím, že historické kořeny jsou opravdu hluboké. Ten národ bohužel prožil takových tragédií, takových represí ze stran režimu tehdejšího Sovětského svazu. Ani ta 90. léta nebyla příliš jednoduchá. Je mi záhadou, proč je náš národ tak těžce zkoušen, ale nese to se ctí a jsem pyšná na svoje krajany,“ zamýšlí se.

Jak vzpomíná na své začátky v Česku, na babičku partyzánku, která pomáhala osvobozovat Brno? Odkud se bere statečnost a odvaha Ukrajinců? Kdo teď nejčastěji vyhledává pomoc paní Kostinové? A jak Ukrajinci vnímají současnou solidaritu a pomoc Čechů?