Je vaše dítě agresívní? I to patří k uvědomování si vlastní osobnosti

Existuje nějaká přirozená míra dětské agresivity? Slovo agresivita zní trochu zvláštně, možná by se dalo říct spíš určitá míra neklidu?

„Nemyslím si, že by slovo neklid situaci vystihovalo. Nedokážu ani říct, co je přirozená míra agresivity.

Agresivita je sama o sobě určitá pohotovost k agresívnímu jednání a existuje v každém z nás. Potřebujeme ji k vlastnímu přežití, ale i v procesu uvědomování si sebe sama, sebepotvrzování. Slouží taky k ochraně integrity těla a duše.

Slovo agresivita na sebe v dnešní době váže hodně negativního. Ale stejně jako život není jenom špatný a dobrý, tak ani agresivita nemůže být černá nebo bílá.

Problém, myslím, není agresivita samotná, ale to, že naše děti mají problém se způsobem, jak řešit nové situace, do kterých se dostávají.“

Co mohou udělat rodiče? Jak porozumět tomu, co se v dítěti děje? Jak mu ukázat správný způsob, co a jak má dělat?

„Toto téma nás s kolegyní oslovilo a věnovaly jsme mu seminář, který jsme nazvaly Hledáme cestu ke svým dětem. Naším cílem bylo ukázat rodičům, že svět kolem nás je hodně barevný a existují různé způsoby, jak svoje děti můžeme vychovávat.

Způsob, jakým to děláme, co se sami učíme a co potom dětem předáváme, je to, co se učí ony. Učí se co dělají, proč to dělají a jaké to bude mít následky. Když se tohle naučí sami rodiče, předávají to pak svým dětem.“

Ale nějaká pravidla soužití přece jen být musejí. Jak nastavit jejich limity? Kde stanovit začátek a kde konec?

„Limity a potřeba mít nějaké hranice a mantinely pro chování je něco, co patří k našim potřebám. Pro každé dítě je důležité, aby milujícím způsobem tyto limity dostávalo. Právě díky tomu děti zjišťují, že věci, které prožívají, nejsou nekontrolovatelné a mají svůj konec.

Příkladem je situace, kdy miminko pláče hlady a my mu dáme najíst. V tu chvíli zjistí, že nepříjemný pocit hladu skončí a zároveň že svým chováním – tedy pláčem – dokáže situaci změnit.

Dítě zjišťuje, že špatné situace nejsou nekonečně dlouhé, ale také to, že samo není bezmocné. Učí se důvěřovat sobě samotnému, svému okolí a cítit se pak ve světě bezpečně.“

Může být problém i v tom, že si rodiče neumějí najít cestu ke svým dětem?

„Možná, že jen nemají tolik příležitostí učit se ze zkušeností starších a taky třeba z rodinných příběhů. Informací dnes máme velkou spoustu, ale možná se v nich někdy utápíme.

Měli bychom mít možnost sdílet, prožívat a naslouchat věcem, které prožili ostatní, a z těch se učit.“