Nadávali jim do Běločechů, teď mají v Rusku pomník
Zavzpomínejme na ty, kteří se před devíti desítkami let významně zasloužili o vznik Československa, přestože 28. říjen roku 1918 strávili tisíce kilometrů od domova, až v Rusku. Stopy československých legionářů, které osud zavál až do bojů ruské občanské války, smazal čas a také sovětská propaganda, pro niž byli kvůli spolupráci s Bílou armádou nepřáteli. V posledních letech se v Rusku daří pomalu obnovovat památníky padlým Čechoslovákům. A s nimi se sem tam objevují i nové příběhy. Jeden z nich se našel v uralském Čeljabinsku.
„Můj dědeček byl Čech, jmenoval se Václav Schumann,“ říká 68letá Valerie Charitonovová před čerstvě odhaleným památníkem se jmény 262 legionářů, kteří před devadesáti lety zemřeli v Čeljabinsku a jeho okolí.
„V roce 1918 musel odjet a nechat tu moji babičku. Ta byla tehdy těhotná s druhým dítětem, mojí maminkou. Jiná volba tehdy nebyla. Zůstat by bylo nebezpečné, těhotná žena s ním odjet také nemohla. Dodnes nevíme, co se s ním stalo, jestli zemřel ve Vladivostoku na tyfus, nebo se dostal do Československa. Ztratili jsme všechny stopy, celá rodina se tím léta trápíme,“ říká Valerie. Pomník v Čeljabinsku pro ni představuje vzpomínku na všechny, kdo legionářskou anabází prošli a zanechali v Rusku svůj otisk.
Příběh legionářovy vnučky je jedním z mnoha, které zůstaly po armádě, jež v letech 1918–1920 čítala až 90 tisíc Čechoslováků. Legionáři byli v době občanské války jedním z nejsilnějších vojenských sborů v Rusku. Pod kontrolou drželi transsibiřskou magistrálu od Povolží až po sibiřský Irkutsk.
Říkali jim Běločeši
Většina z těch, jejichž život se s působením Čechoslováků protnul, později jakékoli spojení úzkostlivě tajila. Pro sovětský režim byli takzvaní Běločeši ideovým nepřítelem. Právě cizince stalinská propaganda vinila z rozpoutání občanské války.
„Jednou ke mně a k mojí mamince ve veřejných lázních nečekaně přiběhla nějaká žena s německým přízvukem a volala na maminku: ‚Zošo, ty jsi přeci utekla ve 44. roce s Němci!‘ Maminka se strašně vyděsila. Jejího prvního muže ve 37. roce za stalinských represí popravili. Ani mě nenechala s tou ženou promluvit. Třeba něco věděla. Dodnes myslím na to, jestli dědeček mohl zůstat naživu, třeba se snažil do Ruska dostat,“ říká Valerie Charitonovová.
„Období občanské války mnozí Rusové dodnes vnímají velmi jednobarevně,“ vysvětluje historik Jihouralské univerzity Jevgenij Volkov. To, že se stereotyp o „Běločeších“ dodnes drží v části ruské veřejnosti při životě, objasňuje především desetiletími nánosů sovětské propagandy.
„Právě proto je důležitý památník, jako je ten v Čeljabinsku. Lidi by měl podnítit k zamyšlení a zájmu o vlastní historii. Pomník legionářům do jisté míry obnovuje historickou pravdu a rozbíjí lživé mýty stalinské historie o dějinách československého legionářského sboru v Rusku,“ soudí historik.
Přestaňme žít nenávistí, vyzývá Ruska
„Kde můj dědeček skončil? Co se s ním stalo? Babička v obavách z trestu spálila všechny dokumenty. Moc toho nevíme. Jen to, že byl nevelkého vzrůstu, krásný, světlovlasý, zelenooký muzikant. Stejně i jeho kamarádi, kteří mu přišli zahrát na svatbu s mojí babičkou,“ říká viditelně dojatá Valerie Charitonovová.
„Legionáři dovedli spoustu praktických věcí. Vybudovali tu pekárny, mlékárny, někteří tu měli rodiny. Nebyli to jen nějací přivandrovalci, byli to živí lidé s pohnutými osudy,“ upozorňuje. Dodává, že část vzpomínek na dědečka pro ni představuje právě nový památník.
„Historii změnit nelze, i když je možné dějiny interpretovat různě. S odstupem času a novými zkušenostmi by však všichni měli pochopit, že není možné žít nenávistí. Nelze nás už dál dělit na potomky rudých bolševiků a Bílé armády. Všichni v sobě máme obě strany a měli bychom se snažit uchovat vzpomínky na ty, které jsme často neměli šanci ani poznat,“ uzavírá Valerie Charitonovová.
Zvětšit mapu: v ruském Čeljabinsku byl odhalen památník československým legionářům
