Petr Borkovec: Naši ptáci
1
Je ptáček, který přilétá, ale uvidíš ho málokdy. Je vzácný, ale obyčejný. Obyčejnější než běžné ptačí druhy. A ještě drobnější než nejdrobnější střízlík, nežli šoupálek, úplně lehký stehlík, vyhladovělý brhlík, čížek lesní. Tak malý, že je menší nežli náš nejmenší králíček obecný. Tak si to představ!
Tobě to nejde?
Čtěte také
Rád sedá na jednu spodní větev túje, kterou podzimní déšť vychlípl od kmene. Sedí tam jako sympatický sršeň. Jako nejopatrnější smotek. Každou chvíli se tak celý do hloubi ošije a zase strne. Vypadá to, jako by na vteřinu někam zmizel a objevil se celý nový, obnovený. Tak už to malí ptáci v našich očích dělávají. Každou vteřinu odlétají a přilétají zpět.
Rád si představuju – znám to z pohádek – že se něco osudového stane, až jednoho vzdáleného dne někde něco velmi tvrdého vyhladí, vyhloubí, vymele. Třeba, že ten ptáček jednou za rok slétá na kámen, který leží na špičce hory, a při tom sletu odštípne z kamene neviditelný kousek. A tehdy až v tom kameni vyhloubí jamku tak velkou, aby do ní mohl snést vajíčko, přijde konec světa! Kámen se asi převáží, shodí horu, ta shodí jinou, začnou padat celá pohoří atd. Do té doby je čas.
Čtěte také
Anebo myslím, že v jedné poušti stojí dům plný zlatých obilných zrnek a ten nejdrobnější ptáček se těmi zrnky živí. Ale tak, že mu stačí jedno zrnko za pět let. A on jednou za pět let přilétá a sezobne jedno zrnko. Dokud všechna zrnka nevyzobá, dokud dům na poušti nebude prázdný, bude náš svět trvat. Pak se ponoří do tmy. Ale to je daleko.
Jsem na zahradě, v níž ovocné stromy začínají opadávat, a dívám se na nejskromnějšího z nenápadných ptačích druhů, který sem zrovna přilétl od kamene na nejvyšší hoře a z domu uprostřed pouště. Sedí na té nešikovně vykloněné tújové větvi tak, jako by horu ani poušť v životě neviděl.
Konec světa je v nedohlednu, pomyslím si.
Čtěte také
2
Kdysi dávno jsem v koruně švestky objevil ptačí hnízdo. Vylezl jsem na švestku, ale jen kousek – stromek se nakláněl, hned jsem se strachoval, že praskne. A tak jsem vsunul ruku do hnízda nad sebou, aniž bych tušil, co v něm je. Naslepo. Trochu jsem se bál.
Co když tam číhá malý navztekaný had? Co když sáhnu na živé ptáče?
Ale zavřel jsem oči a překonal strach.
Nahmatal jsem několik – ani malých, ani velkých – vajíček. Teplých! A jedno z nich jsem vytáhl. Vejce bylo zelené a po té světlé zeleni stékalo fialové mramorování. Odnesl jsem si poklad domů, opatrně vyfoukl a položil do krabice s vatou. Ale nedalo mi to, nemohl jsem myslet na nic jiného, ani spát – a druhý den jsem hned ráno vytáhl druhé. A večer třetí. Nakonec jsem vyfoukl a vyfoukl celou ptačí snůšku.
Měl jsem v krabici dvanáct zelenofialových vajíček a ptačím rodičům jsem nenechal nic.
Tak jsem se stal sběratelem ptačích vajíček.
Takový jsem byl!
Čtěte také
To by Bosse z Dětí z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové nikdy neudělal. A jaký byl sběratel ptačích vajíček! Vzal by do své sbírky jenom jedno. A věděl by – i když jiné věci často trochu pletl – co je to za ptáka s takovými krásnými vajíčky.
Já to nevím dodnes.
A vajíčko, které jsem kdysi uloupil z hnízda, už nemám.
Ale někdy na zahradě se mi zdá, že se ke mně slétají ti samí ptáci, kteří kdysi v úzkostech seděli na vedlejších stromech a dívali se, jak jim vykrádám vyhřáté hnízdo.
A za tím ptačím párem přilétají další ptačí páry. A další. Je jich hodně, pořád víc. Nic mi nevyčítají. Nevšímají si mě.
Stojím ve staré zahradě a dívám se na opadávající švestkové stromy plné ptáků.
Svítí oranžové slunce.
Švestky tu už dávno nerostou.
Čtěte také
3
Na konec historka, krátká.
Kdysi jsem pracoval jako saniťák městské zvířecí záchranky. Jezdil jsem za zvířaty, kterým se něco stalo. Když lidé našli zraněné zvíře, zavolali a my jsme přijeli. Jednou na podzim do zvířecí sanitky volala holčička, že našla zraněného ptáka. Jeli jsme zrovna po hlučné dálnici a pustili jsme si ten hovor opravdu nahlas. Holčička řekla, že ten pták vypadá jako motýl. Záchranář chtěl zjistit víc, protože mu to přirovnání připadalo podivné a myslel si, že by mohlo jít o králíčka obecného, našeho nejmenšího ptáka, což ho zajímalo. Ale z dívky nemohl nic dostat, dokola opakovala, že ptáček je hnědej a že umře. Záchranář se – asi už z bezradnosti – zeptal, kolik ten pták asi tak váží. Myslím, že ani nečekal odpověď. Ta ale přišla.
Dívka chvilku mlčela a potom na maximum zesíleným hromovým hlasem oznámila do auta: „Nevím, asi jako normální dopis.“
Hned jsme se tam – na moje naléhání, protože jsem ji chtěl vidět – rozjeli, ale nenašli jsme ani králíčka obecného, ani tu dívku, ani normální dopis.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
