Petr Borkovec: Turiec, Mária a já
Před dvaceti lety jsem nečekaně vyženil střední Slovensko, Turiec, Velkou Fatru, Malou Fatru, starú mamu, Blatnicu, Národný cintorín, hory Tlstú a Ostrú.
Bylo to pěkné, dost jsem koukal! Za ta léta jsem svůj „nečekaný slovenský rozměr“ proměnil v cosi samozřejmého a také ho literárně kultivoval.
Petr Borkovec: Na entomologické burze
Dobré ráno. Minulý čtvrtek otřásla strašnickou entomologickou burzou hádka, jakou nepamatují ani sběratelé narození mezi válkami.
Přečetl jsem si Elenu Maróthy-Šoltésovou (podobala se starej mame), hrabal se v Hviezdoslavově epice (a nikam se, ani s několika slovníky, nedohrabal), k Ostrej přibyla básnířka Mila Haugová, k Tlstej nakladatel Koloman Kertész Bagala, k Národnému cintorínu básník Erik Groch (což je mimochodem jediný básník v celých Čechách i na Slovensku, který by si zasloužil Nobelovu cenu), dál prozaikové Balla a Verona Šikulová (autorka mé oblíbené věty o psaní: „Není mi jedno, jaké slovo použiju, nejradši bych použila všechny.“).
A taky básníci Habaj, Šulej, Štrpka, Ferenčuhová a tak. Mezi slovenskými autory jsem doma. A mám radost z toho, že slovenští básníci a romanopisci jsou v posledních letech v české literatuře přítomni mnohem víc než dřív.
Dnes ale o tom, co obvykle dělám, když přijedu do Turce. Literárního nic. A neliterárního vlastně taky nic. Bloumám tu, poflakuju se a bývám trochu osamělý, protože moje žena Mária po příjezdu do rodinného domu (kde už nikdo není, všichni umřeli nebo odjeli do Ameriky) vždycky propadne tomu samému.
Petr Borkovec: Zcela věrná zpráva o tom, jak bylo 15. ledna roku 2019
Nebyl jsem včera ráno v Chuchli, ačkoli jsem tam být měl.
Oblékne se do šatů po mámě, vezme si nějaký šperk po starej mame a začne pořádat rodinnou korespondenci ve slovenštině a maďarštině, pročítat rodinné deníky, číst ručně psané recepty (občas podle nich pak vaří), vytahovat věci z truhel a restaurovat je a plánovat cesty podle rozdrbaných map.
Jsou to nekonečné hodiny a hodiny, čas stojí, není. Do domu vcházejí stíny. Sdílím to s ní, ale nemohu jít až tam, kde se ona ocitá. Ostýchám se jí dokonce říct, jak mě její archeologie imponuje a inspiruje. Ale jsme spolu dvacet let a (většinou) už vím, kdy zmlknout a nechat ji být, aniž by to zapůsobilo jako lhostejnost.
A tak se vymotám z turčianského domu a jdu do doliny pro pstruhy. Na cestu se připravím tak, že si na internetu prostuduju záznamy z nejbližších lesních fotopastí. Někde nad Necpalskou dolinou prošel včera ve dvě v noci rys, pak druhý a nad ránem dva vzácní kamzíci, které vzápětí vystřídal obrovský orel křiklavý. Orel v černostříbrném fotozáznamu vypadá jako velkolepá třpytící se fontána, u níž je obtížné rozlišit, co je tekoucí voda a co tepaný kov. Přehazuje se nad kamerou ze strany na stranu, křídla se napínají a zase smršťují, orel si chvíli hraje na skromnou slepičku a vzápětí zamává křídly tak, že okolní křoviska couvnou. K tomu burácí dramatická hudba, kterou slyší jen on a kmeny borovic, co se tajemně rýsují v rohu záběru.
Petr Borkovec: Historie srnčí nohy
Ačkoli po něm toužím a pátrám od dětství až dodnes, nikdy, nikdy, nikdy jsem nenašel shozený paroh. Ani v lese, ani v poli. Ani jelení, ani srnčí.
Se stříbrným orlem doprovázeným činely a smyčci v hlavě vcházím do lesa a umanutě hledám paroží. Shozený paroh hledám od dětství a nikdy jsem žádný nenašel. Na Slovensku, v lesích Velké Fatry, je to obzvlášť bolestné, protože všude jsou jelení stezky nabité trusem, otisky kopýtek a okusy kmenů. Procházím nádhernými ochozy, obklíčenými starými borovicemi, kde každá druhá větev vyhlíží jako kropenatý paroh dvanácteráka. Ale nic, nic jako vždycky.
Moje touha po nalezeném shozu se také zrcadlí na internetu: hledači paroží provozují upovídané diskuse plné fotografií fantastických nálezů s přesným určením místa. Chodím po Fatře s mobilem narvaným trofejemi a pláču a hledám a nenacházím a smutek a beznaděj mě obklopují. Najdu liščí lebku, ještě trochu páchnoucí – ale beru ji do batohu, tak jsem zoufalý!
Na sádkách kupuju pět pstruhů, v duchu si jako vždycky opakuju jméno usměvavého sádkaře, které zní jak z hodně tlustého realistického románu: Peter Harkabus. Už se trochu známe, ale moc si nepovídáme. Přezdívám mu, taky v duchu, podle jedné japonské povídky „pstruhový frajer“ (umí to se pstruhy, s rybami vůbec, to se pozná) – ale on to neví. Tak díky za ryby a brzy zase na shledanou.
Petr Borkovec: Stodoliště
Dobré ráno. Dnes něco slovenského. Ačkoli jsou středoslovenské Turčianske Teplice hodně staré lázně a bylo o nich napsáno několik dlouhých elegií, nemám z nich dobrý pocit.
Doma vytáhnu liščí lebku a položím ji na stůl, vedle igelitovou tašku s rybami. Pak hledám ve slovníku slovo „harkabus“, ale nenacházím. Druhý slovník – taky nic. Moje žena Mária leží v salónu mezi školními fotografiemi z minulého století a výkresy nějakého talentovaného strýčka, který studoval v Kláštore pod Znievom. Zvedám ji a společně hledáme recept na pstruhy v promaštěné knize receptů psaných fialovou inkoustovou tužkou. Když najdeme dostatečně rozpitý a téměř nečitelný návod na „pstruha na rasci“, zeptám se – jako vždycky – co je to „rasca“.
„Kmín, už si to zapamatuj,“ říká moje žena.
Usmějeme se na sebe. Liščí lebka voní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
