Petr Borkovec: V bistru

Má holou hlavu, hroznej knír, břicho, tlustej zlatej řetěz a koženou bundu do pasu. V uchu zlatej kruh. Jožka Murka vypadá nebezpečně, to bez debat. Bude mu k šedesáti, ale nevím. Dost často se o tom s mojí ženou, která v bistru umývá nádobí a uklízí, dohadujeme. Ona myslí, že je mladší.

Čtěte také

Petr Borkovec: Kdo jinému úterý kopá, sám do něj padá

Když už jsme u mojí ženy a Jožky Murky: on do bistra chodí hlavně kvůli ní, buď se mu líbí, nebo k ní má prostě důvěru, ví, že na něj bude milá. A ona je. A já taky, i když to trochu hraju podle ní. Popravdě řeknu, že když Jožka Murka vejde v jednu do bistra a já ho vidím, jako první mě vždycky napadne, že mu řeknu, že je už pozdě, že měl přijít dřív. Ale vlastně ani nechci, aby chodil dřív.

Nevím, moje první reakce prostě je, že má odejít. Ale potom se začnu chovat podle svý ženy. Myslím si, že ona to dělá správně. Jsem blbej, mám předsudky, ale mám dobrou ženu, tak si jí hledím. Moje žena Jožku vždycky ráda vidí a říká, že on vůbec není, jak vypadá, že je stydlivej. A nedovede sám sobě poručit – no a co? Že je celej jako miminko, to taky říká.

Čtěte také

Petr Borkovec: Lednový telefonát

Jožka si dává vždycky to samý: pivo a panáka. Vejde a už ve dveřích se omlouvá a ptá se, jestli nezavíráme, a říká: jestli už zavíráte, tak mě vyhoďte. Nebo tak nějak podobně. Úplně vždycky po nás chce, abysme mu to, že už chceme končit, nějak drsně řekli a on okamžitě vypadne. A pak taky několikrát zopakuje, že je cikán – nějakou záminku, aby to říkal, si vždycky hned najde.

A pokaždý nejdřív mluvíme o tom samým. O kole. Jožka jednou viděl, že jezdím na starým kole, a nabídl mi, že – když se mi líběj starý kola – on takový kolo má a že by mi ho dal. Nebo prodal. Někdy říká dal a někdy prodal. A od tý doby, když přijde do bistra, mluví všechno možný o tom, proč mi to kolo ještě nepřivezl – a omlouvá se mi. A já mu říkám, že se nic neděje, a otevírám pivo a nalejvám panáka jabkovice.

Čtěte také

Petr Borkovec: Flora v listopadu

Potom mluvíme o tom, že by Jožka mohl v našem bistru pouštět cikánskou muziku z kazet, protože má – jak říká – strašně moc kazet po mámě s muzikou nahranou na cikánských oslavách. Jožka nám líčí, že by to bylo krásný a jak přesně by to probíhalo. A moje žena, hlavně ona, ho pobízí, chválí a ujišťuje, že by to krásný doopravdy bylo a že by ten večer probíhal přesně tak, jak teď říká. Že se to jednou musí udělat, ne pořád jenom o tom dokolečka mluvit, že už si Jožka jednou musí poručit a dotáhnout to, sakra! 

A přesně tehdy Jožka vytáhne z bundy cédečko a poprosí mojí ženu, jestli by ho mohla pustit, jestli by to nevadilo. A mě poprosí ještě o jednoho panáka a to pivo a dva panáky zaplatí, i když si třeba pozdějc ještě něco dá, když mu nalejeme. Nikdy nechce platit celou útratu najednou. Moje žena cédéčko pustí a začnou hrát cikánský písničky, spíš smutný než veselý. Jožka poprosí, jestli by to nešlo pustit víc nahlas a hned si je začne zpívat s cédečkem a občas nám do zpěvu překládá, o čem jsou. A taky vysvětluje.

Čtěte také

Petr Borkovec: Šeříky ve váze

Tohle zpívá syn mámě, co mu umřela – povídá Jožka Murka – a tohle zpívá kluk holce, která se mu vyspala s jiným, ale ona mu odpovídá, že se s tím druhým doopravdy nevyspala, že to se mu jen zdá, že ona se musela chovat zdánlivě nezdrženlivě, protože zdánlivá nezdrženlivost – říká Jožka Murka, jako by to říkala ta holka – je v hlubším plánu někdy rozumnější než zdrženlivost svévolná, která je konec konců pouze a hluboce zdánlivá. Skutečná zdrženlivost – vysvětluje přes bar Jožka – je spojená s otevřeností vůči nárokům, které na nás klade skutečnost. To je pravá a hluboká sófrosyné. Je to vlastně taková hlubší příčetnost, střízlivost nebo dokonce pokora, která někdy může vypadat jako nevázanost a bezuzdnost, říká Jožka Murka, abychom s mojí ženou pochopili, o co v té romské písničce jde.

Čtěte také

Petr Borkovec: Terra del Sole pod Blaníkem

A my se ženou posloucháme, ale moc tomu nerozumíme, a tak se na Jožku spíš přes bar díváme, prohlížíme si ho, jak vykládá. A já se ho potom zeptám, jaký číslo má na cédéčku ta písnička o mámě, která umřela, že bych ji rád slyšel ještě jednou, protože se mi líbí.
„Šestka, vim přesně,“ řekne Jožka.

Takže si pustíme šestku a posloucháme. A Jožka pak udělá něco, co ještě nikdy. Jak posloucháme a po tvářích se nám skoro koulejí slzy, Jožka Murka hrábne do kapsy a na barovej pult vysype obrovskou hrst mašličkových bonbónů a usměje se na mě a kývne, abych si dal.

A sám si hned jeden rozbalí.