Tančící vrah, hříšný kněz. Pablo Larraín zkoumá politiku, média a empatii

Natalie Portman v hlavní roli snímku Jackie|foto: Aerofilms

Chilský scenárista, producent a režisér Pablo Larraín je autorem výrazných filmů jako Post mortem nebo No, ve kterých se z netradičního úhlu pohledu věnuje životu v Chile během Pinochetovy diktatury. Snímky Jackie nebo Neruda (oba 2016) zase přibližují životy Jackie Kennedyové a básníka a politika Pabla Nerudy. Jackie byla Larraínovým prvním anglicky mluveným filmem, hlavní roli ztvárnila Natalie Portmanová. Za film Klub o skupině kněžích, schovávajících se před světskou spravedlností, dostal v roce 2015 Stříbrného medvěda na Berlinale.

Z filmu No, Gael García Bernal |foto: Artcam

Ve svých filmech Larraín zkoumá, jaký vztah mezi sebou mají nejen lidé ale i režimy, náboženství nebo třeba média. Komunikaci skrze média najdeme v každém z jeho filmů. Larraín na sklonku roku 2017 uvedl svou retrospektivu na pařížském festivalu Un état du monde. „Filmy jsem začal točit, protože jsem nemohl být muzikantem,“ řekl na ní Larraín. „Snažil jsem se hrát na nějaké hudební nástroje, ale nešlo mi to. Hudba je ale i tak mojí velkou vášní. Považuji jí za největší z uměleckých děl, které kdy člověk vymyslel. A film je tak trochu hudba, nebo z ní vychází,“ říká o svých začátcích.  A jmenuje eklektické zdroje své inspirace. „Fitzcarraldo Wernera Herzoga, to byl snímek, který na mě silně zapůsobil. Mám dojem, že díky tomuhle snímku se ve mně jakoby něco posunulo. Pak to ale třeba byl i Návrat do budoucnosti.  Na tomhle filmu se mi dost líbilo, jak pracuje s časem. Došlo mi, že skutečným časovým strojem je pro mě vlastně samotný film. Kdo mě ale skutečně filmově ovlivnil, byl Passolini a Ingmar Bergmann.

Z filmu Neruda, režie Pablo Larraín|foto: Artcam

Při dostatečně blízkém pozorování v sobě najdeme empatii s kýmkoli

Snímek Tony Manero z roku 2008 reaguje na Chile 70. let. O vzniku svého druhého celovečerního počinu (a prvního výraznějšího mezinárodního úspěchu) říká, že v madridském muzeu Reina Sofia náhodou objevil knihu s fotkou muže z Brooklynu. „V ruce držel zbraň a podle všeho jel na cracku. Nevím proč, ale najednou jsem měl chuť natočit film o někom, jako je on. Fascinoval mě, protože pod snímkem bylo uvedeno, že on sám si přeje být tanečníkem. Film ale není o vrahovi, ale spíš o následcích a důsledcích politického stavu. Vlastně je to metafora, která se dá přenést na celou zemi,“ dodává Pablo Larraín a uvažuje o empatii s podobnými figurami: „Jsem si skutečně jistý, že pokud někoho takhle zblízka točíte a neustále ho sledujete, a může to být třeba Donald Trump, tak začne být jedno, co dělá a co si myslí. V určitou chvíli takového člověka nakonec zlidšťujeme, prostě ho děláme sympatičtějším. A to jen proto, že jsme mu blízko! Při blízkém pozorování v sobě najdeme určitou empatii s kýmkoli.“

Podobně i snímek No, vyprávějícím o politické kampani proti Pinochetovu režimu v roce 1988 s Gaelem Garcíou Bernalem v hlavní roli, je politickou alegorií. „Když řekneme, že nikdo v určitém politickém systému nemůže dostát svých práv, a je to pravda a ne vtip, tak je to ideologický problém, na který pak můžete zacílit kampaň, která je ale vedena pozitivně, je vlastně dost fresh. Takovou kampaň můžete používat cyklicky a opakovat ji klidně při všech volbách v Chile!“

Z filmu No, Gael García Bernal |foto: Artcam

Politika i církev musí čelit veřejnému mínění

Klub, oceněný na Berlinale, ukazuje uzavřenou komunitu, která se musí vypořádat s okolní společností a jejím fungováním. Nastavuje ale i otázky morálních hodnot mezi lidmi. I tady pracuje s podstatou médií a komunikace. „V Chile byl jeden velmi známý kněz obžalován ze zneužívání dětí a pak se někam záhadně vytratil. Někomu se ho ale podařilo vypátrat a vyfotil dům, kam se přestěhoval, kam se uchýlili i další lidé s podobnými problémy. Přišlo mi to až neuvěřitelně krásné, fotka domu uprostřed alpských vrcholků, jak z reklamy na čokoládu. Jak společnost pozorují lidé, kteří žijí v takovém domě? Na stejné téma vzniklo i divadelní představení. Nakonec jsem spojil oba přístupy, jak ten divadelní, tak filmový. Žijeme v době, kdy církev a další instituce musí čelit veřejnému mínění. Lidé můžou svoje myšlenky a svoje obavy vyjádřit veřejně, v médiích. To jsou okolnosti, které mě ve filmu Klub zajímaly.