Adam Borzič: Horizont nenásilí
Poslední roky, a reakce na události na Blízkém Východě mě o tom jen přesvědčují, si mentálně zvykáme na válku a násilí. A to i u nás, v zemičce, kde se neválčí. Násilí začínáme vnímat coby železnou nutnost. Přírodní zákonitost.
Odpovídat na násilí násilím – zdá se přirozené a nutné. O možnosti nenásilí si v těchto válečných časech nedovolíme ani vést diskusi. Naopak, o násilí hovoříme s děsivou lehkostí.
Čtěte také
Dospíval jsem v době války v bývalé Jugoslávii a tahle hrůza, která trvala několik let, se do mě hlubinně vsákla. Zasáhla moji rodinu, protože po otci pocházím z Chorvatska. Nechci se nyní vracet k onomu krvavému mnohonárodnostním konfliktu, ale poslední dobou se mi často vtírá na mysl scéna, která se odehrála dva roky po válce. Sešel jsem se tehdy s Antem, kamarádem z dětství, vlastně mojí první dětskou láskou. Ante strávil ve válce tři roky a odešel do ní coby osmnáctiletý kluk.
Seděli jsme na zápraží chudičkého domku jeho rodičů, obklopeného skrovným vinohradem, když se mě Ante najednou zeptal, jestli si umím představit, jak válka probíhá. A pak mi začal líčit různé historky z války. Nejsilnější byl pro mě závěr jeho vyprávění: „Vždycky, když jsem nějakého Srba zastřelil, tak jsem se rozbrečel.“, řekl a pokračoval: „Dělali jsme to tak všichni. Nejhorší bylo pomyšlení, že tam na druhé straně jsou možná stejně staří kluci jako my, a taky brečí, když někoho z nás zastřelí.“ A pak ještě dodal: „Když někdo přestal brečet, tak jsme si na něj začali dávat pozor, bylo jasné, že se zcvoknul.“
Čtěte také
Můj dětský přítel začal po válce brát heroin. Nebyl sám. Řada traumatizovaných chorvatských domobránců se po válce stala závislými na drogách. V jejich duších zela obrovská díra, kterou nebylo snadné zaplnit, jakkoli patřili k vítězům a hrdinům. Ante se nakonec ze závislosti dostal a já doufám, že i jeho citlivá duše našla mír. Na jeho slova o plačících vojácích myslím obzvlášť, když čtu všelijaké válečníky za klávesnicí, kteří o násilí, včetně smrti dětí, píší s lehkostí fotbalových fanoušků, nebo ho pitvají s analytickým chladem.
Na příběhu mého kamaráda a jeho druhů ve zbrani je patrné, že zabíjení lidí není ani snadné, ani přirozené, pokud naše duše neonemocní. Snad je takové násilí někdy v rámci obrany života a jeho důstojnosti nezbytné, ale myslet si, že nepoznamená toho, kdo jej činí, je bláhové. V této souvislosti si vybavuji výrok křesťanského filosofa Erazima Koháka, kterého se kdosi kdysi zeptal, jestli by zabil teroristu, kdyby tím mohl zachránit lidské životy. Kohák odpověděl, že by ho v takovém případě zabil, ale nikdy by o tom netvrdil, že je to dobré.
Čtěte také
Cítíte ten rozdíl oproti vší té nesnesitelné lehkosti, s jakou se dnes mluví o válečném násilí? Skutečnost, že takový čin je nutný, neznamená, že je dobrý. Pokud tuto distinkci necítím, ocitám se v pasti násilí. Přistoupil jsem na hru, jejíž pravidla napsali ti, kdo násilí spáchali jako první. A tak se stávám násilníkem i já. Jak napsal Kafka, největším nebezpečím boje se zlem je, že se mu začneme podobat.
V Talmudu najdeme jedno velmi zajímavé místo. V jednom midraši se praví, že když byl Izrael vyveden z egyptského otroctví, Hospodin – Bůh Izraele v nebi plakal nad osudem svých utopených egyptských dětí. Je to pozoruhodný korektiv původního biblického příběhu z lůna rabínské tradice. Vrací do pole vytyčeného binaritami porážka – vítězství, nespravedlnost – spravedlnost radikální lidskost. Takový humanismus v sobě potřebujeme znovu probudit. Pokud přitakáme logice násilí bez výhrad, ztrácíme humanitu.
Čtěte také
Duchovní učitelé lidstva Buddha, Ježíš, Gándhí nebo dnes dalajláma před nás staví horizont nenásilí. Cesta nenásilí je nesmírně obtížná, a není vždy bez výhrad aplikovatelná, ale v dlouhodobém měřítku je jediná možná. Je očividné, že zatím nedokážeme coby lidstvo řešit všechny konflikty bez násilí, přesto i ve válečných časech, a právě v nich, bychom měli horizont nenásilí udržovat před sebou. To znamená neztrácet své lidství ani tváří v tváří násilí druhých. Nenechat se jimi vnitřně pohltit.
Jak praví Buddha:
Nenávist neukončí nenávist,
ale vyléčena je pouze láskou.
Toto je pradávný a věčný zákon.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.