Dagmar Ruščáková: Nepropást přítomnost
„Už zase! Jak ti můžu volat v devět, když v rádiu nikdy devět doopravdy není? Zase řekli… bylo devět hodin. Já vím, že se čas nezastaví, ale aspoň po dobu jedné minuty mohou uznat, že JE devět. Pak už to bude devět nula jedna.“ Poslouchám obvyklou litanii mého tatínka, takto věrného posluchače Českého rozhlasu Dvojka.
Čtěte také
Už dávno si z toho děláme legraci, ale nemohu si pomoct - pokud se nad tím zamyslím, musím mu dát za pravdu.
Ne, že bych se chtěla s rozhlasem hádat o vteřiny a minuty. Jde mi spíš o to přeskakování přítomnosti. Jak často v životě míjíme přítomný okamžik ve prospěch rozebírání minulosti či odhadování možné budoucnosti!
Když odjíždím z domu a neberu psy s sebou, před odchodem je pohladím, a důrazně jim řeknu: „Čekejte, já přijdu.“ Vím, že rozumí slovu „čekejte". Berou ho na vědomí s větší nebo menší mírou rezignace. Čekání znají, a nemají rádi. Jak jim ovšem může znít můj velmi vážně míněný slib „já přijdu“? Nejspíš jen jako… zvuk.
Čtěte také
Psi, na rozdíl od lidí, žijí v podstatě jen v přítomném okamžiku. Někdy by jim člověk i záviděl! Je pravda, že ozvěny minulosti si s sebou nesou ve formě zkušeností, zvyků a v horším případě strachu nebo fóbie, ale aspoň se v ní nenimrají. A budoucnost neřeší vůbec.
U lidí to samozřejmě takto nefunguje. Ani nemůže. Nikdo dnes nemůže žít bez aspoň minimálního plánování. Každý si potřebuje tvořit rezervy pro budoucnost a ideálně se poučit ze své minulosti. Potíž je v tom, že někde mezi tím zapomínáme vnímat přítomnost, a život jako by nám utíkal pod rukama.
Ne, není to nová myšlenka. Přesto to kolikrát chce úmyslné zastavení a soustředění, abychom se otevřeli prožitku zvanému tady a teď. I když… výjimky se najdou. Třeba, když sedíme s otevřenou pusou v křesle u zubaře!
Související
-
Dagmar Ruščáková: Velké cíle
Sálem se rozlehl potlesk, světla se rozsvítila, a já si s úlevou posunula stále padající paruku. Podívala jsem se po ostatních herečkách svého divadla a zaplavila mě úleva.
-
Dagmar Ruščáková: Budoucí nostalgie
Zavrtěla jsem s nevírou hlavou. Proč to ten člověk napsal zrovna takhle? Dívala jsem se na Facebooku na fotku malého krámku z dob minulých.
-
Dagmar Ruščáková: Škrtání
Myšlenky se mi v hlavě poslušně skládají jedna k druhé a já radostně píšu. A píšu. Potom si to se zadostiučiněním přečtu. Dobré to je!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
