Mezilidské vztahy trápí děti i pedagogy. Úcta by měla být postavena na vzájemném dialogu

Centrum primární prevence Královéhradeckého kraje poskytuje školám a odborné i laické veřejnosti profesionální intervenci a odborné poradenství v oblasti primární prevence rizikového chování.

Takže, Terezo, co si pod tím vším máme všechno představit?
To je velká otázka, ono je toho totiž opravdu hodně. Ale když to zjednoduším, úplně to nejzákladnější, co děláme v Centru primární prevence SEMIRAMIS, je to, že děláme dlouhodobé programy primární prevence. A to úplně reálně znamená to, že dvojice našich lektorů přichází do školy, kde pracuje s jednou školní třídou, pracuje s tou třídou vždycky na tři školní hodiny a s tou třídou se vidí buď od šesté třídy nebo někde začínáme od čtvrté třídy. A s tou třídou se vídají dvakrát ročně až do deváté třídy.

Je to tedy pravidelná práce.
Je to pravidelná prevence, která provádí ty děti školní docházkou.

Vy se těmi programy snažíte problémům u dětí hlavně předcházet.
Přesně tak. Přicházíme ve chvíli, kdy se to rizikové chování zpravidla ještě úplně neděje, případně je v začátku, je v nějaké fázi experimentu. Takže s těmi lidmi mluvíme hodně o tom, co je k tomu vede, jak tomu předcházet, v nejzazším případě i jak třeba se tomu rizikovému chování nějak vyhnout nebo jak se chovat, když už se děje, jak si zachovat nějakou bezpečnou rovinu.

Lidé - ruce - srdce - láska|foto: CC0 Public domain, foter.com

Co jsou taková největší rizika, která dětem na základních školách hrozí?
Nejčastější jsou to rizika spojená s mezilidskými vztahy. Ať už jsou to konflikty ve třídě, v prvopočátcích kamarádské potíže, často za námi děti chodí se radit, jak vycházet s autoritami, s paní učitelkou, s panem učitelem. Stejně tak učitelé se na nás obracejí z druhé strany úplně se stejnou otázkou. Téma, jak se bavit s rodiči, jak spolu vycházet. A potom samozřejmě s nějakým vyšším věkem přichází téma partnerských vztahů.

Já jsem si myslel, že tohle funguje přirozeně, že to se nemusí říkat. Pan učitel přijde do třídy a je to jasná autorita.
Je to jasná autorita, to je pravda, ale já mám pocit, že to školství v poslední době klade na pedagogy hodně velké nároky v tom, kolik toho mají stihnout v rámci osnov a v rámci vzdělávacího systému. A pro pedagogy je hodně náročné fungovat v rámci role učitele, který je ve vzdělávací roli, ačkoliv tu výchovnou by tam taky měl mít. A samozřejmě ta výchovná složka je neoddiskutovatelná. Už jen tím, že s těmi dětmi mluví, že se k nim nějak chová. Nicméně ten tlak na tu výkonovou složku je tak velký, že učitel prostě nestíhá v běžné výuce tohle všechno. A také já si troufám říct, že někdy je prostě těžké být paní učitelka, která známkuje, a zároveň paní učitelka, která si povídá s dětmi o tom, jak se mají doma a co je třeba trápí.

I ve světě internetu číhají nebezpečí a musí se dodržovat pravidla (ilustrační foto)|foto: pixabay.com

Vy mluvíte ze své vlastní zkušenosti?
Já jsem učitelka, takže vím, co mají učitelé tak trošku za sebou. Ačkoliv já jsem vystudovala pedagogickou fakultu, ale s učitelstvím mám mnohem menší zkušenost než s tou lektorskou prací. Postavila jsem se před třídu a probírali jsme nějakou látku, ale já jsem to měla tak, že mě to stejně táhlo k tomu si s nimi povídat. Takže jsem se utvrdila v tom, že já jsem ve své práci dobře. Ale vidím na spoustě učitelů, že je to trápí. A že by si s těmi dětmi rádi víc povídali. Protože to je často to, proč do toho školství vlastně šli.

Jak vy na to jdete? Jak to rozklíčovat ten problém, když nějaký vznikne?
Jak na to jdeme? My máme tu velkou výhodu, že tam vstupujeme v době výuky. Už to nám dělá takovou lepší pozici, protože tu třídu to zpravidla velmi baví. To je neoddiskutovatelné. Ale jdeme na to tak, že pracujeme s třídou, sedíme v kruhu, hodně si povídáme. Když jsou menší, tak používáme i pohybové techniky, nějaké aktivity, aby se ty děti také protáhly, nemusely celou dobu jen sedět a odpovídat. Neznámkujeme je, prakticky je nehodnotíme. A co je pro nás důležité, že tam s námi je třídní učitel. Snažíme se dělat ze všeho nejvíc, aby ta se třída a ten učitel mohli potkat trošku jinak. Přímo ve třídě, ale trošku jinak. Někdy v těch třídách bývá třeba po školních výletě taková jiná nálada, když se ta třída vrátí zpátky.

Že s tím učitelem něco zažili a bylo to trošku jiné.
Prožili něco a mají si o čem povídat. Potkali se nějak jinak jako lidé. Já mám pocit, že ty naše programy fungují na tomhle principu. Že se zase mohou potkat jinak. A při těch aktivitách, protože jsou zaměřené na spolupráci nebo na různá témata rizikového chování, tak při těch učitel slyší, co ty děti říkají. Potom může na to krásně navazovat a pracovat s tou třídou dál.

Planeta Internet|foto: CC0 1.0 Universal (CC0 1.0) Public Domain Dedication

Je asi také důležité, když se ten problém pojmenuje, když se o něm začne mluvit.
Určitě. Jak ten problém pojmenujeme, je poměrně zásadní v tom, jak se k tomu problému dál budeme stavět.

Terezo, jak vy jste se k téhle práci dostala?
Studovala jsem učitelství. A dostala jsem se k tomu tak nějak vlastně jako slepá k houslím. Ale myslím si, že se to potkalo prostě dobře. A já jsem se k tomu dostala tak, že jsem bydlela na kolejích a má spolubydlící studovala sociální práci a jednoho dne přišla a říkala mi, hele Terezo, měli jsme ve škole přednášku a myslím si, že to je práce, která by tě zajímala. Protože já jsem vždycky jezdila s dětmi na tábory, vedla jsem různé kroužky a to učitelství pro mě byla taková přirozená cesta, jak jít dál. Ale už v době studia na vysoké škole jsem zjišťovala, že přeci jen bych si s těmi dětmi raději víc povídala, než jim vyprávěla o předpřítomném čase. A praxe mi to potvrdily. Takže jsem nastoupila jako externí lektor, což je pracovní pozice, kterou u nás pořád máme. Externí lektory zpravidla každý rok nabíráme nové. A takto přes externího lektora jsem už desátý rok pořád u nás.

Takže je to práce, která vás naplňuje.
Velmi. Já jsem u nás šťastná.

ruce|foto: Fotobanka stock.xchng

V tom elektronickém prostoru a u sociálních sítí je to dnes velice ošemetná věc. Když někdo něco někam napíše, tak už to tam je zaznamenané. A je to i důvod k řešení třeba právě těmi učiteli, pedagogy nebo rodiči?
Je to tak. Já mám pocit, že v souvislosti se sociálními sítěmi to mají dnešní děti v něčem náročnější. Ono je to něco, co jim v tuhle chvíli tu komunikaci usnadňuje, protože mnohem snáz se něco napíše, než se to člověku řekne do očí. Jenže na druhou stranu to mají náročnější v tom, že přesně jak jste řekl, všechno, co tam napíší nebo vloží, tak to tam zůstává. A to je ideální materiál pro kyberšikanu. Ať už ze strany agresora, který tam může vkládat nějaké věci a může rozvíjet příběhy ve virtuálním světě o někom. A ten někdo vlastně nemá úplně moc šancí se bránit. Anebo z druhé strany, když tam ty děti, a bohužel to budu trochu troufalá, co vidím okolo sebe, někdy i učitelé a rodiče, co vkládají na sociální sítě o svých dětech, velmi často vkládají poměrně citlivý materiál, který když se dostane do rukou někomu, kdo s tím nebude mít úplně pozitivní záměr, tak může napáchat poměrně hodně škody. A pak je samozřejmě řešení na nějakém zdravém úsudku a na tom, aby proběhl celý vyšetřovací proces toho, co se dělo.

Semiramis - Laxus - Centrum primární prevence. Koukněte:
http://www.os-semiramis.cz/

Aby pedagogové a třeba i rodiče dokázali rozklíčovat, což už je kyberšikana, co už je šikana, a co není. Když si chce někdo s někým jen vyřídit účty a jednou tam něco napíše.
Já s tím úplně souhlasím, jak jste to řekl. Protože kyberšikana je úplně to samý, co šikana. Jen v jiném prostředí, využívá jiné nástroje. Ale v zásadě je to chování, které má za cíl ublížit, opakuje se a je tam nějaký nepoměr sil. Což je v tom virtuálním prostředí velmi snadné. Stačí, že někdo má nějaký materiál, který může na někoho použít, nebo má na Facebooku víc přátel, to už může být cokoliv.

Mgr.Tereza Berková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové s Jakubem Schmidtem|foto: Milan Baják

V tomhle směru bychom se my i jako rodiče měli stále víc a víc vzdělávat.
Určitě. Důležité je, aby rodiče věděli o všem, co hrozí dětem. A co já považuji za nejdůležitější, aby byli rodiče v kontaktu se školou, protože škola je instituce, která by o tom rizikovém chování měla vědět. Má ve škole pozici, která se jmenuje školní metodik prevence, což je odborník, který by měl rozumět rizikovému chování, měl by být schopen dát nějaké základní poradenství. A pokud s tímhle člověkem bude rodič v kontaktu, tak si myslím, že si ušetří spoustu věcí, které by si musel sám nastudovat.

A tedy nějaký ten problém vznikne, nebo i učitel bude mít pocit, že v té třídě něco nefunguje, jak se má na vás obrátit?
Nejčastěji se na nás obrací školní metodik prevence nebo ředitel nebo ředitelka školy. Tím, že je ten program dlouhodobý, protože to není jednorázová akce, takže je potřeba to zvážit i v nějakém dlouhodobém plánu školy. Je to větší věc, která se plánuje. Ale zároveň se školy na nás mohou obracet i pro poradenství na telefonu, na e-mailu. A to se občas stává, že se ve škole něco přihodí, škola vyšetřuje nějakou situaci. Tak zavolá a můžeme poskytnout poradenství rychle po telefonu.

Tolik Tereza Berková, vedoucí Centra primární prevence Královéhradeckého kraje SEMIRAMIS a Laxus. My vám přejeme, Terezo, ať je ta pozitivní odezva i na té druhé straně, to znamená u škol, u žáků, učitelů. Ať ta prevence co nejvíc funguje.