Petr Janda nezastavuje, ale jede. „I když je studna rokenrolu už prázdná. Lovím poslední pramínky“
Petr Janda oslavil loni 80. narozeniny. Zatímco mnozí by zaslouženě odpočívali, frontman kapely Olympic své tempo nezmírnil. Jeho koncertní diář je stále plný. „Nebilancuju. Na to jsem ještě moc mladej. Když to po mně občas někdo chce, nebo když se mám hrabat ve starejch fotkách, dělám to velice nerad,“ řekl kdysi a platí to stále – Petr Janda nezastavuje, ale jede, jede! Jaké byly začátky Olympicu? Kde Petra Jandu zastihl rok 1968? A co plánuje dál? Poslechněte si dokument.
„Rokenrolový běžec nevede právě zdravý život. Zakouřený prostředí, alkohol, ponocování, nepravidelný život bez sobot a nedělí... Obdivuju starý páky jako Rolling Stones, že dokážou vyjet třeba na půlroční turné. Já už bych to nevydržel. Po pěti dnech toho mám plný zuby,“ řekl Petr Janda v roce 1993.
O třicet let později je ale jeho pracovní diář stále plný. Koncertuje, nahrává. Doma má dokonce dvě nahrávací studia.
Slušně jsem to uměl z not
„V 80. letech jsem tu měl jen takovou malou režii. Nástroje hrály v koupelně na chodbě, což bylo dost složitý. Proto jsem přistavěl další studio, velký, kde se pořád něco točí. Miluju to tady...“ představuje Petr Janda místa, kde vznikla všechna alba kapely Olympic.
A jaký byl jeho hudební vývoj? „My jsme chtěli hrát bigbít, ale já jsem chtěl hrát obecně. Když jsem začal s rokenrolem, už jsem hrál v bigbandu jako kytarista. Chodil jsem natáčet s kapelama. Docela slušně jsem hrál z not, takže jsem byl vyhledávanej. Kytaristů schopných něco zahrát bylo totiž v Praze jen asi pět. Čundráků, kteří uměli brnkat písničky, bylo hodně, ale těch, co to uměli ve studiu, těch bylo opravdu málo,“ vzpomíná.
Vystrčit na někoho zadek nebo si sundat při hraní triko byla ohromná revolta. Dneska už je těžký lidi šokovat
A pak se na scéně objevila kapela Sputnici... „Ten název mi lezl strašně na nervy. Měla to být taková studentská recese, poslouchali jsme rokenrol. Hrál jsem s nima dva roky, ale bylo to na mě moc akademický, moc hodný, nerevoluční... Navíc ta věčná problematika hraní, kdy jsme nevěděli, jestli nám to povolí, nebo nepovolí. Šikana konce 50. let byla příšerná. Takže jsem odešel...“
Kam vedly kroky Petra Jandy dál? Co ho fascinovalo na rokenrolu? A jaké bylo poslouchání bigbítu za želenou oponou? Poslechněte si dokument.
Související
-
„Všem fanouškům se omlouvám,“ vzpomíná Janda na dobu, kdy Olympic hrál s Kornem, Zagorovou, Neckářem
Nejhorší období skupiny Olympic? „Kapela se jevila jako neuvěřitelná fabrika na prachy, která s rokenrolem neměla už nic společnýho,“ vzpomíná její frontman na 70. léta.
-
Písničku Želva jsme ze začátku nechtěli hrát. Nikdo jí nerozuměl, směje se Petr Janda
Píseň, která se později stala „takovou vizitkou Olympicu“, otextoval Pavel Chrastina. Baskytarista skupiny nedávno zemřel. Jak na něj vzpomíná Petr Janda?
-
Líbí se mi, když kytara zní jako housle, prohlašuje zpěvák Petr Janda
Kolečko a čtverec. To zná podle Petra Jandy každý muzikant. „Já to nesnáším, u mě kolečko nenajdete,“ prohlašuje známý kytarista a zpěvák v Blízkých setkáních na Dvojce.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
