Sv. Václav, hlavní národní patron, Ochránce země České a její trvalý a jediný oprávněný vládce

Svatý Václav je hlavní národní patron, Ochránce země České, a na základě ustanovení císaře Karla IV. také její trvalý a jediný oprávněný vládce. A to i přesto, že vláda knížete Václava trvala pouze jedno desetiletí, a navíc se omezovala jen na přemyslovské teritorium ve středních Čechách.

V té době se ovšem kladly základy české státnosti. A právě Václavově mistrovství diplomacie vděčíme za to, že si mladičký český stát udržel svou nezávislost i v době plenění a násilného podrobování okolních slovanských pohanských kmenů Polabí a Pobaltí.

Legendisté navíc nezaznamenali žádný Václavův pokus o rozšíření středočeské přemyslovské domény na úkor okolních žijících knížat. Ta totiž většinově formální nadřazenost Přemyslovců uznávala. Byl to důkaz slabosti nebo naopak síly jeho osobnosti? Jeho činy nám dávají jasnou odpověď i vzor pro současnost a byly zdrojem i důvodem pro vznik svatováclavského kultu, který prostupuje celými českými dějinami.

Svatováclavské legendy

V době vlády sv. Václava v letech 925 - 935 se kladly základy české státnosti i svatováclavské tradice. V ní je svatý Václav postupně chápán jako ochránce české země, k němuž se český národ obrací se svými prosbami o pomoc v krizových okamžicích svých dějin.

Kostel sv. Petra a Pavla na přemyslovském hradišti Budeč, jedno z míst, kde se utvářely počátky české státnosti|foto:Markéta Vejvodová, Český rozhlas

S jistotou víme, že jeho otcem byl přemyslovský kníže Vratislav I. a matkou Drahomíra, pocházející z knížecí rodiny slovanského kmene Havolanů, také zvaných Stodoranů, ze svazu slovanských polabských kmenů usazených na dolním labském pravobřeží.

Z legend také víme, jak dalece Václava svou křesťanskou výchovou ovlivnila především jeho babička... sv. Ludmila. V důsledku rodinných mocenských sporů byl 28. září 935 zavražděn ve Staré Boleslavi družiníky vlastního bratra Boleslava I. s jeho souhlasem.

Sv. Václav jako vzor pro diplomacii současnosti

Právě Václavově mistrovské diplomacii vděčíme za to, že si mladičký český přemyslovský stát udržel svou nezávislost v době plenění okolních slovanských pohanských kmenů ze strany saského vévody a franského krále a zakladatele otonské dynastie, Jindřicha I. Ptáčníka.

Jeho prozíravost mu umožnila vyjít velmi úspěšně z nebezpečného střetnutí se silnějším protivníkem. Sv. Václav tehdy zvolil jako prvního zemského patrona sv. Víta. Byl to krok z hlubokého křesťanského přesvědčení i geniální volba politická, která českou zemi skutečně ochránila.

U řezenského biskupa, k jehož diecézi v té době Čechy náležely, si vyžádal povolení postavit baziliku ke cti svatého Víta mučedníka, který byl uctíván v Bavorsku už na sklonku 9. století a jehož kult byl silný i v Sasku. Pro nový pražský chrám si vyžádal relikvii - rámě sv. Víta. Proto je hlavní pražský chrám zasvěcen sv. Vítu a tento světec má také výsadní postavení mezi národními patrony.

Pohled na lustr ve Svatováclavské kapli, ve kterém je v horní části zavěšená česká koruna|foto:Markéta Vejvodová, Český rozhlas

Volba svatovítského zasvěcení tohoto chrámu byla velmi promyšleným činem, neboť tento světec byl velmi oblíben především v Sasku a stal se patronem tamější vládnoucí otonské dynastie. Právě díky této proklamované sounáležitosti české země se západním křesťanským světem saský král Jindřich I. Ptáčník mladičký český stát nezplenil tak, jako okolní slovanské pohanské kmeny. Pouze se spokojil s udělením povinnosti odevzdávat mu pravidelný roční poplatek.

Svou diplomacií tak sv. Václav může být vzorem i pro současnost. Zjištění antropologů, že na Václavově lebce se nalézají četná zhojená poranění, přitom potvrzuje, že tento Přemyslovec i bojoval, bylo-li to nezbytné. Jakékoliv spory nebo nebezpečí se ale snažil vyjednat diplomatickou a mírovou cestou, dával přednost dohodám před válkou. Dobře zvažoval, jestli má dostatek síly v daném boji vyhrát a své kroky pečlivě zvažoval. Právě jeho přístup k mírové diplomacii je základním svatováclavským motivem, který prochází našimi dějinami.

Panovník, kterému se klaněli všichni čeští králové

Císař Karel IV. velmi ctil svou matku Elišku Přemyslovnu a vnímal také své genetické kořeny i úctu ke svým předkům z matčiny strany. Odkaz sv. Václava a jeho duchovní sílu si plně uvědomoval a svatováclavský kult velmi vyzdvihl. Dokonce sv. Václava povýšil za trvalého a jediného oprávněného vládce země České, kterého od té doby všichni další panovníci jen zastupují.

Socha sv. Václava ve Svatováclavské kapli|foto:Markéta Vejvodová, Český rozhlas

Byl to právě Karel IV., který z těchto důvodů také nechal vyrobit Svatováclavskou korunu, která byla ve Svatováclavské kapli v katedrále sv. Víta nastálo umístěna přímo na lebce sv. Václava, položené na oltáři. Svatováclavská koruna se používala jenom při korunovaci. Panovník si ji symbolicky „vypůjčil“ a dával při korunovaci zároveň peněžní obnos, který měl financovat katedrálu sv. Víta až do další korunovace.

Ostatně o tom, jak Otec vlasti, Karel IV., vnímal svého prapředka sv. Václava, Vévodu země České, svědčí i výzdoba ve Svatováclavské kapli. V prostřední řadě maleb vidíme naše panovníky se svými manželkami z různých evropských královských rodů. Podávají tak symbolický vzkaz, že sv. Václava ctily a uznávaly všechny dynastie českých vládců – Přemyslovci, Lucemburkové i Jagellonci.

Právě svatý Václav během své krátké doby vlády zakotvil řád a pravidla budoucího českého státu. Dodnes těžíme z toho, že vlivem sv. Metoděje, který jako původně právník, pro nás vytvořil právní kodex, a díky výchově své babičky Ludmily, získal už v mládí znalosti teorie křesťanského státu. Státu, který založil, který stojí na právním a sociálním cítění, a je založen na mírovém procesu.