24 hodin na kole? Přepnu na autopilota a nohy jedou samy

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Daniel Polman při Salzkammergut Trophy 2011

V těchto Záletech budeme mluvit o neuvěřitelných sportovních výkonech a originálních projektech, o profesi novináře a tak trochu i spisovatele. Pozvání přijal extrémní sportovec, šéfredaktor časopisu Lidé a hory Daniel Polman.

Daniel je držitelem českého rekordu v cyklistické čtyřiadvacetihodinovce, který má hodnotu 880 kilometrů. Od roku 2010 ho nikdo nepřekonal. Sám jeho autor tvrdí, že za 24 hodin se toho dá stihnout celkem dost.

Je konec května dokážeš odhadnout, kolik už máš letos najeto na kole na tachometru?
Já kilometry počítám zhruba od prosince 2014. Můžu mít najetých nějakých 7 až 8 tisíc. Poslední zimy totiž přály cyklistům i u nás na Novopacku. Bylo málo sněhu, silnice byly vesměs suché a nebyly extrémní mrazy. Já tak cyklistiku beru jako celoroční sport.

Kolik jídla a pití si s sebou cyklista veze a jak může doplňovat zásoby?
Záleží na tom, jestli to je jednorázový závod hodně rychlý, tak tam je rozumné si vzít s sebou nějaké energetické tyčinky. Při té čtyřiadvacetihodinovce tam to jsou zejména banány, klasické oblíbené jídlo cyklistů. Při závodě, který trvá déle než 4 hodiny, je rozumné jíst běžné jídlo, jako je pečivo s kuřecí šunkou a podobně. To dá tomu tělu mnohdy víc než doplňky a nedochází k překyselení žaludku.

Daniel Polman s Alenou Zárybnickou

Kudy jede tvůj mozek, když sedíš 24 hodin na kole?
Ze začátku to byl slušný kalup jako klasický silniční závod, takže člověk se spíš musí soustředit na to, aby v tom pelotonu fungoval slušně a neudělal nějakou chybu a nespadl. Těch prvních deset hodin bylo spíše o soustředění, že mozek je vypnutý. Potom už postupně člověk zařazuje na autopilota, nohy jedou samy, mozek už je v podstatě nemusí ovládat. Když se setmí a koukám jenom do toho světelného kuželu, tak přemýšlím nad nejrůznějšími věcmi, jako je rodina, moje budoucnost, řeším i pracovní věci. Řekl bych, že to je velice příjemný okamžik, že člověk prochází i duševní očistou, že se zabývá sám sebou, protože ve všední den na to já třeba nemám čas.

Dovolím si tvrdit, že Daniel Polman je expertem na tzv. bike a hike expedice. Letos je to šest let, co se vydal z Benátek na Velkého Benátčana, tedy na 3 674 metrů vysoký Grossvenediger. To je 310 kilometrů a převýšení asi 6 000 metrů. K tomu jen silniční kolo, horské kolo a v závěru výstup přes ledovec na samotný vrchol. Kde se vzal ten nápad uskutečnit takovou expedici?
Ten nápad se vzal zcela náhodou díky mé práci, kdy jsem do našeho časopisu Lidé a hory připravoval článek právě o hoře Grossvenediger, tedy v češtině Velký Benátčan. Ta hora se tak jmenuje, protože dávní obyvatelé, kteří žili pod touto horou, věřili, že z vrcholu té obrovské hory, která je nad nimi, musí být vidět až do Benátek. Oni na ty vrcholy nechodili, protože neměli ani volný čas a ani je to nenapadlo, a tak k nim jenom vzhlíželi. Řekl jsem si, že bych mohl zkusit propojit Benátky a toho Velkého Benátčana vlastními silami, což jsem tedy uskutečnil. Z Benátek na ten vršek to bylo asi za 16 hodin a 50 minut. Musím ještě váhavé posluchače uklidnit. Z Velkého Benátčana do Benátek vidět není, protože tam je nádherná hradba italských Dolomit.

Daniel Polman při výstupu na Grossglockner

Pro letošní sezónu, pokud vím, chceš zůstat doma v Česku. Tvůj nový projekt se jmenuje Praha – Sněžka …okolo Česka. Představte nám ten projekt?
Stojí za tím projektem diváci, kteří chodí na přednášky, které dělám. Vždy jsou dotazy, co plánuji dál, jestli Praha – Mount Everest. Mám dvě malé děti, práci a nechci zmizet na půl roku. Já dělám projekty, které jsou rychle hotové, abych byl rychle zpátky. Tak jsem jim říkal, že to bude třeba Praha – Sněžka. Pak mi to vrtalo hlavou. Říkal jsem si, že ale najdu cestu jinudy, a tak jsem se rozhodl, že projedu všech 14 krajů a zároveň vyjedu nebo pěšky vyjdu na nejvyšší vrchol v tom daném kraji. Jedná se tedy celkem o 12 vrcholů, protože dva kraje mají hranici na vršku.

Pořád mluvíme o sportu, ale ten mého hosta neživí. Jsi šéfredaktorem časopisu Lidé a hory, organizuješ smíchovských festival alpinismu každým rokem a kromě toho taky píšeš průvodce právě pro cyklisty, což je spíše koníček. Napsal jsi i knížku pohádkových příběhů, která se jmenuje Prapodivné cesty nezmarů. To byla odbočka nebo tě napadají další příběhy prapodivných cest nezmarů, které někdy v budoucnu vydáš?
Knížka má poměrně úspěch. Lidé se už dožadují i druhého pokračování, což mě velice těší. Nicméně já o sobě říkám, že jsem autor knížek, nejsem spisovatel. Nedokážu napsat knížku na objednávku. Vzhledem k tomu, že tyto pohádky jsem psal pro svoji první dceru, dnes sedm let. Narodila se mi druhá dcera, které jsou dva roky, tak si myslím, že přijde to období, kdy zase budu pohádky nejen číst, ale i vymýšlet. Tak možná na nezmary dvojku dojde.

Příští týden bude na tvém místě sedět můj kolega z České televize novinář Václav Moravec. To je příležitost pro tebe. Na co by ses ho chtěl zeptat?
Já vím, že rodák z Ústí nad Orlicí je taky olympijský vítěz v cross country, tedy výborný biker Jarda Kulhavý. Tak jestli ho zná osobně a jestli mu fandí, když sleduje nebo vidí jeho počínání v televizi? Druhá otázka – zajímalo by mě, zda si dovede představit sám sebe jako politika. Pokud ano, tak na jakém politickém postu.

autor: ZAR
Spustit audio