Alena Machoninová: Kultura v Rusku má v současnosti za úkol udržovat společnost v aktivním stavu

Rusistka Alena Machoninová (nar. 1980), nositelka letošní ceny Kniha roku v soutěži Magnesia Litera, přijela 16. května do Brna a v Rezidenci Café Kaprál byla hostem večera pořádaného literárním časopisem Host a moderovaného jeho šéfredaktorem Janem Němcem. Nemluvilo se však jen o její oceněné knize Hella, ale také o situaci kulturní obce v Rusku. Pro rozhlasový magazín Zelný rynk vznikl záznam večera, jehož část si můžete poslechnout.

K období, kdy Hellu psala, uvedla autorka, že to pro ni bylo spíš trápení: „Mně se píše docela těžko. Na jednu stranu jsem se těšila, že se ponořím do tématu, na druhou stranu jsem s tím zápasila. Pořád se mi to nedařilo ukončit, psala jsem to asi čtyři roky.“ Poté, co román o Helle dokončila, psala jí dál dopisy. „Byla jsem nastavená na dialog s Hellou. Je dobré, když máte nějakého adresáta. A Hella pro mě byla dobrým adresátem, protože měla podobnou zkušenost s Ruskem jako já. Ale teď už to téma považuju za uzavřené.“

Vzhledem k tomu, že šlo o večer pořádaný časopisem Host, přečetl Jan Němec jeden ze sloupků, které Alena Machoninová letos do Hosta píše. Jeho tématem je: Proč se nevrátily. Z textu vyplývá, že autorka – která žije s manželem Janem Machoninem dlouhodobě v Rusku –  často dostává otázku, jaké to je se po tak dlouhé době vrátit a proč se Hella do Československa nikdy nevrátila. Základem oceněného románu jsou totiž osudy Helly, přesněji Heleny Frischerové (1906–1984) – české Židovky, která byla předobrazem postavy Ri z románu Jiřího Weila Moskva-hranice (1937).

Čtěte také

V Rusku musí přijít změna zevnitř, říká rusistka Alena Machoninová. Její román Hella získal Magnesii Literu za rok 2023

„Po deseti letech strávených v sovětském lágru se nejspíš ani neměla kam vracet, navíc její příbuzní za války zahynuli v koncentračních táborech. O některých to věděla, o jiných si to myslela, ale každopádně si byla jistá, že pro ně přestala existovat dávno před tím, kdy začátkem 30. let se svým manželem, polským Židem, odjela do Sovětského svazu za prací a snem o spravedlivějším životě,“ píše ve sloupku uveřejněném v časopisu Host Machoninová.

Autorku prý dráždí předpoklad tazatelů, že domov má člověk tam, kde se narodil a kde prožil dětství. Zvláštní je i to, že tazatelé nemají na mysli hrdinku knihy, ale skutečnou osobu Helenu Frischerovou. „Vždyť jsem ji ani neznala, zemřela čtyři roky před tím, než jsem se narodila. Všechna svědectví o ní mám z druhé ruky, z vyprávění jejích stařičkých přítelkyň, soukromých dopisů, vyšetřovacích spisů a dalších dokumentů,“ píše Alena Machoninová.

Vrátit se v čase

Pokud jde o literární hrdinku Hellu, ta podle autorky důvod k návratu do Československa neměla, přestože její korespondence s lágrovou přítelkyní, spisovatelkou Tamarou Petkevičovou, je plná nostalgie a touhy po domově. Problém je totiž podle Machoninové v tom, že vrátit se do míst, po kterých se nám stýská, je sice možné, ale není už možné se vrátit do onoho času. „V prostoru by se Hella ještě vrátit mohla, v čase nikoliv. – A v Rusku, které už kolikátý rok vede válku proti Ukrajině, zůstává i vypravěčka… Zůstává, i když s režimem nesouhlasí a je si vědoma rizik pro sebe i své okolí.“ Ani ona totiž nemůže podniknout cestu v čase.

Kniha Hella byla podle autorky napsána i proto, aby českému čtenáři připomněla už existující české překlady ruské literatury. „Ta kniha je plná různých jiných textů,“ upozorňuje Machoninová. Sama své spisovatelství i překladatelství chápe jako součást své práce rusistky.

Do Ruska zajížděla Machoninová odedávna, trvá to už asi patnáct let, ale od pandemie tam žila pět let nepřetržitě, bez jakékoliv návštěvy České republiky. Posledních sedm měsíců přitom s manželem žili v Gruzii. Do Česka nyní přijela i z důvodů praktických – protože jí zde vyšla literární prvotina.

„Ptala jsem se lidí, zda vnímají Hellu v kontextu nějakých českých próz, ale nedostala jsem odpověď. Odpověď byla spíš: není to součást tady toho pole.“ Sama autorka však cítí souvislost s určitou tradicí psaní, k níž patří Věra Linhartová nebo Sylvie Richterová. „Nikdo to v tom ale nehledá.“

Nemusí, ale chtějí zůstat

K situaci kulturní obce v Rusku Machoninová uvedla: „Situace se velmi rychle mění.“ Podle autorky lidé nejsou nuceni zůstat v Rusku, ale řada opozičně smýšlejících Rusů se pro to rozhodla vědomě. Psala o tom například ruská ochránkyně lidských práv Zoja Svetovová v novinách Novaja gazeta, které byly vždycky opoziční. „Je to už starší žena, asi pětašedesát, její děti emigrovaly, jsou to nezávislí novináři, ale ona se rozhodla zůstat v Rusku, protože cítí, že musí být svědkem toho, jak se rozpadá svět, na který jsme byli zvyklí.“

Čtěte také

S urnou napříč Ruskem a osudy české Židovky za stalinského teroru. Knihy, které spojuje jméno Aleny Machoninové

Rusistka doplňuje: „Tuto pozici zastává i Oksana Vasjakinová, mladá, asi třicetiletá autorka trilogie, přičemž první dvě části této trilogie jsou otevřeně o její homosexualitě, což je v současné době v Rusku trestané. Její prózy nemohou v Rusku vycházet, ale přesto se rozhodla v Rusku zůstat přesně z toho důvodu, že musí podávat svědectví.“

„Musíte se naučit pohybovat se v tom velmi omezeném prostoru,“ vysvětluje Machoninová, „kultura v dané chvíli nemůže nic změnit. Ale básnická čtení dál probíhají. A pokud to nejsou stadionové záležitosti, tak se pořád můžete sejít a uspořádat večer protiválečné poezie. Samozřejmě se vám může stát, že na ten večer přijde nějaký udavač, ale zároveň pořád existuje řada lidí, kteří jsou ochotni to riskovat. Jaký to má smysl? Lidé, kteří zůstávají v Rusku, si tak mohou uvědomit, že nejsou ve svém odporu proti režimu sami.“

Čtěte také

Nesmíme zůstat němí a nečinní. Válku je třeba reflektovat, říká rusista Tomáš Glanc

Řada lidí byla i zatčena, odsouzena, jako například výtvarnice Alexandra Skočilenko. „Ta na začátku války vyměnila v obchodě cenovky za lístky s informací o tom, kolik bylo za války zabito civilních občanů,“ vypráví Alena Machoninová. „U toho ji chytila nějaká babička, která to šla udat. Ta dívka, přestože má řadu závažných chronických onemocnění, byla odsouzena k sedmi letům vězení a její proces probíhal asi rok. Na všechna soudní řízení, která se velmi vlekla, chodila celá řada petrohradské inteligence a ti lidé, kteří se tam sešli, začali podporovat i jiné petrohradské vězně. Tyto akce mají udržovací potenciál.“

Kultura v centru pozornosti

Alena Machoninová z Ruska odjela loni na jaře. Je si vědoma toho, že situace se za tu dobu změnila. „Jestliže kultura byla na začátku války na okraji zájmu režimu, teď se dostává i ona do centra pozornosti. Začíná víc fungovat cenzura literatury, i když literatura byla takový prostor, který nikoho moc nezajímal. Literatura už dnes není to hlavní médium, skrz které se šíří informace. I v prvním roce války tedy vyšla řada protiválečných antologií poezie. Vydávaly se i knihy o historii, vytvářející analogie.“

Na dotaz Jana Němce, zda Alena Machoninová věří, že se situace v Rusku může zlepšit, autorka odpověděla: „Já věřím, že to je možné. Je ale otázka, o jakých časových horizontech se bavíme. Nemyslím si, že to je možné zítra nebo pozítří, za rok asi taky ne. Je to běh na dlouhou trať, ale zároveň věřím, že se to stane. Kdybych tomu nevěřila, tak bych asi vůbec ani nemohla žít – jako rusistka.“